Posvátný šepot na hraně věčnosti...
Imaginací přivřených víček si jako neviditelný svědek, již z jiného milénia, představuji hypotetickou debatu legend americké fotografie. Třeba v legendární Galerii 291 Alfreda Stieglitze na newyorské Páté Avenue, ještě za První světové války, ale spíš později, možná v šestatřicátém, po vernisáži výstavy Ansela Adamse, již ve Stieglitzově An American Place na Madison Avenue; tehdy již přítomní jistě dospěli ke svým životním i uměleckým moudrům. Alfred Stieglitz (1864-1946), skvělý fotograf, dodnes okouzlující romanticky deštivými záběry pařížských bulvárů či zasněženého New Yorku z přelomu století, ale i malíř, vydavatel, galerista a kultovní osobnost newyorské kulturní scény, formovaná evropskými zkušenostmi ještě z doby viktoriánské, stylizující sám sebe do role Američana, kterému byla fotografie vášní a hledání pravdy niternou posedlostí, by plnil tradičně roli organizátora...

Man Ray (1890-1976), přenášející štětcem na plátno to, co nelze fotografovat a zvěčňující na film předměty, které nechtěl malovat a malující ideu spíše než objekt a sen spíše než ideu (k fotografování se Ray dostal dokumentováním svých obrazů, včetně portrétu Alfreda Stieglitze již v roce 1913) by si odskočil ze své osudové Paříže, nebo v šestatřicátém z výstavy "Fantastic Art, Dada, and Surrealism", zpozarohu z MoMA (Museum of Modern Art), kam přispěl obrazy, kresbami, objekty i novátorskými rayografy, či za války z Hollywoodu, kde žil, než se pak definitivně vrátil dožít do své Paříže. Nepominutelný muž nejen pařížské avant-garde, označovaný za básníka temné komory, by do debaty vstoupil s nadsázkou, jemu tak vlastní: "Já osobně nefotografuji přírodu, ale svou vlastní fantazii...", a větu by jen zdánlivě nedokončil...

V rámci snahy navždy zastavit čas, dnes již i věčností svých autentických výroků, by Edward Weston (1886-1958), vidoucí v umělci pouhého interpreta nesdělitelného (ostatně Alfreda Stieglitze doložitelně navštívil poprvé až v roce 1922, před osudovou cestou do Mexika) a nesnažící se v rámci sebevyjádření vnutit přírodě svou vlastní osobnost, ale bez předsudků a stylizací se s ní sám identifikovat, vidět věci takové, jaké ve své podstatě jsou, aby jeho záznam nebyl interpretací - tedy jeho osobitou představou, jak by příroda měla vypadat - ale skutečným objevným odhalením, průnikem dýmovou clonou, ve snaze po dešifrování tak mysticky tiché sémiotiky přírody, na vstupní bonmot Raye téměř okamžitě reagoval: "Mám větší radost v hledání a nalézání záběrů, přírodou již zkomponovaných, než ze svých vlastních rafinovaných úprav. Ostatně výběr sám je jen jinou formou aranže..."

Anselm Adams (19O2-1984, to on po Westonově smrti o jeho díle prohlásil, že nepotřebovalo žádná podpůrná "vysvětlení", potvrzení či interpretace a že Edward nemusel verbalizovat své vlastní dílo a když se je někdo urputně snažil intelektuálně interpretovat, tak Edwardův komentář byl pouze "proč ne, když to pro něj znamená tohle, tak já proti tomu nic nemám..."), považující naše lidské hemžení za pomíjivě chvilkovou procházku na hraně věčnosti a za nedůležité pídit se po způsobu umělcova myšlení či jeho názorech profesních a společenských, ale za podstatnou jen jeho tvorbu, tvořící jeho životní odkaz, nevyžadující nutně pochopení, ale pouze reakci na adekvátní úrovni umění samotného, by možná již chtěl přejít na téma nedotčené přírody, která se mu, navíc vynikajícímu klavíristovi, stala životním osudem... Ale na chvíli by pohlédl na Westona (možná mu vnitřně záviděje životní styl, bohémství a ležérní vztah k majetku, tomuto bytostnému solitéru a prvnímu hippie, jak o něm dnes obdivně prohlašuje Clyde Butcher, který tímto hnutím aktivně prošel osobně) a před legendárními svědky by na něj nyní navázal: "Chtěl bych se připojit k Edwardovi i ve smyslu vyhnutí se verbálním či nějakým písemným definicím umělcova tvůrčího díla: mluví či píše se snad o Bachových Partitas? Hrajeme je nebo je posloucháme:žijí si svůj vlastní život jen ve světě hudby. Právě tak jako Edwardovy fotografie jen ve světě originálních zvětšenin; zahleďte se pečlivě a s pokorou na jeho fotografie, a pak pohleďte sami sobě do očí, bez jakéhokoliv sebepodceňování či snad pocitu podřazenosti...možná, že právě díky jeho tvorbě objevíte, jak jste ve své podstatě dobří, nebo jak dobrými se můžete stát... A to je nepochybně cesta, kterou si přeje i Edward sám..."

Edward Weston, které se ke své mlčenlivosti propracovával dlouho, i moudrými stránkami svých dnes již slavných deníků, by se teď asi musel polichoceně a zdánlivě zaskočeně usmát, a nemohl by nereagovat: "Chci již jen čistou krásu, tu může čočka přesně reprodukovat, aniž by nutně prezentovala působení uměleckého efektu...ve fotografii je prostě prvotní čerstvá emoce, onen lidský cit pro věc, kompletně zachycená navždy v magickém momentě absolutna, kdy byla spatřena a procítěna. Pocit a jeho záznam pak vznikají současně, v jediném okamžiku..."

Mezitím by se nadechl a zdvořile vyčkal, až by z lahve chladivého šampaňského Moet-Chandon nutně přítomná Georgia O´Keeffe (1887-1986), Stieglitzova femme fatale (Alfreda tato vynikající malířka znala již od roku 1908, kdy poprvé navštívila jeho galerii 291, roku 1917 právě výstavou jejích obrazů Stieglitz tuto galerii uzavíral, byla mu osudem přiřčenou nejen modelkou, ale od roku 1924 až do jeho smrti pak i ženou, přežila všechny účastníky tohoto hypotetického setkání, Stieglitze o čtyřicet let a s Adamsem se přátelsky stýkala až do jeho smrti, dožila se neuvěřitelných devětadevadesáti let) všem dolila a zvonkohrou by zazněl přípitek... až po této nostalgicky zvukomalebné pauze by Edward Weston pokračoval:"Má práce měla vždy několik skoků předstih před tím, co jsem o ní řekl! Jsem jen finálním prostředníkem: V okamžiku, kdy držím fotoaparát, nemohu sdělovat, proč něco zachycuji jistým způsobem, ani proč to vůbec zaznamenávám! "

V roce 1936 by Ansel Adams nepochybně s úctou svému guru Stieglitzovi vyslovil přede všemi svůj dík:"Rád bych věděl, zda si uvědomujete, co jste prezentací mého díla učinil pro nasměrování mého dalšího života", a pak by dodal (fotografie tehdy ještě bojovala o své svéprávné místo na mnohobarevné paletě umění):"Fotografie je pro mně možností...sdělit a interpretovat, co pociťuji o viděném..." a pak by tiše, jakoby jen pro sebe, doplnil, že "pouhou možností..."

Alfred Stieglitz, který již dávno vše věděl, by možná jen tiše naslouchal nebo si téměř neslyšitelně povzdechl: "Umění je stvrzením...života..." a slůvko pouhým by asi také jen naznačil šeptem, pouhým pohybem rtů, ostatně lidé, co opravdu vědí, již často sdělují myšlenky pouhým pohledem...

A Ansel Adams, dnes zas pro změnu guru Clyda Butchera, by se stěží stačil nadechnout, aby konečně směroval debatu zpět k přírodě, kam ji od počátku nenásilně tlačili Ray i Weston; Stieglitz při svém nadhledu by slov již nepotřeboval a tak by s ironickým úsměvem dal prostor Adamsovu nadšení:"Ani divočina...pro mě není opravdovou divočinou, pokud nemá onu přiměřenou čistotu...pouze v takovéto formě je mystická; kdybych byl diktátorem, mé nařízení by vás asi bezmezně potěšilo...prostě z toho důvodu, že bych odřízl všechny pustiny od jakékoliv formy dalšího vývoje, někdy bych zakázal i pěšiny..."

Adams by se chystal dát pokračovat v patetické ódě na panenskou přírodu, ale do debaty by náhle vstoupil znovu Man Ray, který ještě před chvíli s O´Keeffe šeptem hovořil na téma jejích abstraktních pláten, ale hovor přesto, jakoby periferijním vnímáním, sledoval: "Příroda sama umělecká díla nevytváří. Jsme to my, a lidská schopnost interpretace, tak vlastní našemu vědomí, kdo v ní umění opravdu spatřuje a nachází...", čímž by možná zdánlivě ještě reagoval na svůj vstup do debaty, možná sám se sebou polemizoval...

Ale O´Keeffe by si pak sama vzala slovo, ale současně by, v jemných polotónech matného šerosvitu dolitím sklenek opět rozezněla hudbu jejich zvonivého křišťálu, přírodu sice obdivovala také, ale spolu s přítomnými sdílela i obdiv ke kráse ženského těla, nejfantasknějšího plodu přírody...a jen tak mimochodem mohla oživit situaci, jakoby bez souvislosti, a zdvořilý Ray by zcela jistě posečkal a později by již stejně nepovažoval za nutné něco dodávat: "Když Alfred představil poprvé ve dvacátých letech fotografie mého těla, ptali se ho jistí pánové...zdali by byl ochoten vyfotografovat jejich ženy či přítelkyně stejným způsobem jako mne...Moc ho to pobavilo a smál se tomu...kdyby jen ti pánové tušili, jak důvěrně blízký vztah by k tomu potřeboval...asi by rychle ztratili zájem...", to byla poslední slova newyorské debaty, která se mi podařilo zaslechnout, i když hovor nepochybně ještě dlouho dál pokračoval...

Má imaginace by mě ale již unášela, zrychleným pohybem neprobádaným časoprostorem, milosrdně zpomalenou filmovou prolínačkou do reálné přítomnosti...do floridského národního parku Everglades, kde Clyde Butcher žije mezi svými aligátory a svými bažinami, swamps, které se v létě změní v líně tekoucí "řeku trávy" kolem slavné "jednačtyřicítky", Tamiami Trail, spojující Tampu s Miami a křižující Floridu…filmový záběr by mě zastihl ještě nad akty, portréty i smyslnými záběry rukou Georgii O´Keeffe, zachycenými Stieglitzem před více než osmdesáti lety...stále bych napůl hleděl zamlženým pohledem do jejích pronikavých očí, zasažen omamujícím pocitem déja-vu, který jí již nikdy nedovolí v mé vizuální fantazii a paměti zestárnout (i když jsem ji na Clydově obří obrazovce viděl, již hodně vrásčitou ale stále ještě svěží, jako vždy v černém, s malým proužkem bílé, již s nadhledem nejmoudřejšího stáří, ve filmových záběrech s Anselem Adamsem k jeho osmdesátce, to jí bylo hodně před devadesát...). Clyde mi opět poklepe na rameno a přeruší mé snění, stále ještě s přivřenými víčky, ono téměř esoterické daydreaming...definitivně procitám z imaginárního letu časem (Clyde možná i chvíli naslouchal tajně moudrům legend spolu mnou, ostatně jsem všechny autentické výroky "odposlechl" při listování jeho početnými fotografickými monografiemi) a beze slov, pouhým gestem, přesměruje můj pohled na obřího aligátořího samce, tak něžně pojmenovaného Loosescrew Gator, smyslně líně se vyhřívajícího před námi na břehu bažiny...a náhle mě naplňuje pocit prožívané rozkoše, onoho tak vytou- ženě blaženého prozření, splynutí s duchovní prapodstatou všehomíra, na jeden jediný kratičký okamžik magična...

Odtud Clyde Butcher vede svůj, až fanfaronsky čestný boj, o zachování čistoty přírody příštím generacím, ze své již proslavené Big Cypress Gallery, pojmenované po cypřiších, kterých zde rostou tisíce; již dnes je právem řazen mezi ony legendy americké umělecké fotografie (nepochybně mezi ně patří i glosátor všedního života prosté Ameriky Walker Evans (1903-1975, ten ale přírodu považoval za nezajímavou a tak by ani k předešlé hypotetické debatě nebyl přizván), kterým jsem ještě před malou chvílí naslouchal jako tajný svědek ve snovém rozhovoru. Pro něj již dávno divočina zná odpovědi na otázky, na které se lidé ještě ani nenaučili ptát...Při hledání těchto odpovědí Clyde Butcher krok po kroku proniká v rámci tichého dialogu k tak živému nitru jím oslovované přírody, do její neprobádané metafyzické paměti za pamětí...

Chtěl-li Stieglitz fotografovat svoji Georgii, musel ji nejprve opravdu poznat, proniknout i magií slov, k poznání člověka neoddělitelně patřící, do jejího nitra, k její duši, i ji, beze slov, hladit a hýčkat něžnými polibky... Clyde Butcher proniká, taktéž mlčky, k duši přírody, pokorným poznáváním, pro něj je opravdu divočina duchovní nutností... Mohu svědecky potvrdit, že v jeho případě jde o absolutní životní filozofii hledání prapodstaty krásy, bez jakéhokoliv náznaku falše...Alfred Stieglitz překlenul svou tvorbou dvě století, Clyde Butcher svým uměním již vstoupil do nového millenia, což je v bizarním kaleidoskopu dějin pouhá náhoda. Nikoliv již náhodou je ale považován za dědice umělecké výzvy Ansela Adamse, ve smyslu osobitě tvůrčího pokračování v pochodu po nikdy nekončící cestě nacházení černobílé vizuální artikulace panenské přírody. I hledání harmonie, k přírodě i životu bytostně patřící, veden svým filozofickým imperativem zachování občas ještě nedotčené krásy a ještě neposkvrněného lidského citu pro ni, vyžadujícího navíc tak nutně a neoddělitelně i lidskou pokoru...

Clyda Butchera jsem osobně poznal, jak jinak než osudovou magií náhod, v roce 1993, na art-show ve floridské Tampě. Oslovil jsem jej u jeho stánku, jsa na první pohled uchvácen pohádkovou výpovědí jeho černobílého světa. Nechtěl jsem uvěřit tomu, že ještě dnes je možné pracovat s fotografickým přístrojem jakoby z počátku století. Když mi sdělil, že sám obdivuje Josefa Sudka a jeho magické záběry Prahy, rozhovor ve floridském vedru dál pokračoval; když zjistil, že já jsem z Prahy, debata ještě dlouho pokračovala...od té doby se datuje naše korespondence a hlavně setkávání, mající formu nekončícího dialogu a prohlubujícího se přátelství. Při mé návštěvě v jeho Big Cypress Gallery v roce 1999 jsem se rozhodl přispět k tomu, aby Butcherova fotografická tvorba pronikla do evropského kulturního povědomí. V červnu 2000 Clyde se svojí ženou Niki přijal pozvání Evropské Nadace R.M.R. a navštívil Českou republiku - Prahu a Jižní Čechy. Byla to jeho první návštěva "starého kontinentu". Fantaskní záběry americké a teď již i české krajiny, prezentované jako Visions of the New Millenium, nám jen potvrzují, že boj o zachování krás přírody je základním pilířem další cesty přemýšlejícího lidstva. Clyde Butcher touto cestou jde již dávno...Cíleně ničíme naši stále ještě trochu modrou planetu svým egoismem a nezodpovědností. Ale ještě snad máme šanci pokusit se ji zachránit příštím generacím. I k tomu vyzývají Butcherovy Visions, jejichž cesta Evropou započala v České republice... Úspěch v Praze, v Národní Galerii ve Veletržním Paláci (červen – září 2001) a Brně, v Domě Umění Města Brna (prosinec 2001 – únor 2002), byl epochální. O to víc mě těší, že je to právě Evropská Nadace R.M.R., která dál seznamuje evropské publikum s uměleckou výpovědí Clyda Butchera...

Alespoň na chvíli pohleďte do očí přírody, s povznášejícím pocitem rovnosti a sounáležitosti, a zkuste jeho uměleckýma očima obdivovat její harmonii a přijmout jeho tak okouzlený pohled za svůj vlastní...zahleďte se na jeho černobílé vize, jako byste snad již zítra měli oslepnout; a možná najednou zaslzíte štěstím, že vám bylo, vlastně zázrakem, dopřáno žít plnohodnotný vizuální život. A umožněno pouhým pohledem, jen beze slov, zastavit čas a oním pomíjivě efemerním pohlazením magického okamžiku zahlédnout krásu...a snad při chvilkovém prozření pochopit, jak jste ve své podstatě dobří, nebo jak dobrými se můžete stát; a teď zkuste, trochu jinak, pohledět sami sobě do očí...i o tom jsou fotografie Clyda Butchera...

Duben 2003, Everglades, Florida, USA

Jiří Kostelecký prezident „Evropské Nadace R.M.R.