Příběh Felixe Hasericka
Na objednávku „Evropské Nadace R.M.R.“, za podpory Česko-německého Fondu budoucnosti, zpracovala historička Dr. Ivana Koutská neuvěřitelný příběh Felixe Hasericka, jednoho ze známých hrdinů nejhoršího období novodobé historie lidstva. Zde je jeho příběh, „Vrchní sekretář vyšetřujícího soudce Felix Adolf Haserick a Čeští političtí vězňové v Alt Moabit v letech 1941 – 1943“, který nás svým způsobem inspiroval k projektu „Historie nezná bezejmenných hrdinů“, v rámci kterého budou v Praze a v Berlíně na „Prager Platz“ též slavnostně umístěny pomníky, jako již nesmazatelná památka na všechny, i bezejmenné, hrdiny tohoto hrůzného období minulého století.

Neuvěřitelnému a přesto pravdivému příběhu, který se odehrál v Alt Moabit a znamenal i konec života F. Hasericka, věnovala vzpomínku přímá účastnice událostí v Alt Moabit, paní dr. Zorka Černá. Je zmiňován i v poválečné literatuře z let 1945 - 1948.1 V oficiální válečné literatuře a to jak odborné, tak i v beletrii se tento příběh po r. 1948 již neobjevuje, neboť hlavními aktéry v něm byli představitelé českého nekomunistického odboje. Přitom se jedná o událost hluboce lidskou, prostou. Je dokladem toho, že i v době nacistického teroru se našli Němci, kteří si zachovali smysl pro základní lidské hodnoty.

»... největší a nejmodernější německá věznice. Německé instituce trestní jsou nejlépe organizovány na celém světě. Můžete se poučiti. Jsou dokonalé, vojensky přesné, vyrovnané. Všechno v gleichschrittu.«2 tak líčil svým vězňům Moabit vyšetřující soudce Rehse. V mohutné vězeňské budově byli vězni pod neustálým dohledem. Dvě velké centrální haly, ze kterých se rozbíhalo pět čtyřpatrových křídel s železnými vysutými chodbami, stráže mohly kontrolovat i nejzadnější cely. Hala byla vybavena telefony, poplašným zařízením, zvonky, signálními lampami... Gleichschritt na dvoře, při holení i při koupání, při výměně prádla, rozdáváni stravy i toaletních papírů. Jakékoliv provinění proti řádu se trestalo bitím...

Návštěvy probíhaly také přesně podle předpisů: »Kancelář, do které se na zavolání vešlo, byla celá dřevem obložená s třemi stoly sestavenými do podkovy. Návštěvník usedl zády ke dveřím u prostředního stolu, po pravé straně, bokem k návštěvníkovi seděl tajemník vyšetřujícího soudce Rehseho Haserick. Desku třetího stolu po levé straně návštěvníkově dozorce zdvihl a vpustil vězně do mezery mezi stoly. Deska zaklapla a vězeň usedl proti návštěvníkovi tak, že sekretář Haserick slyšel každé slovo rozmluvy. Mluvit se smělo výhradně německy. Haserick byl nepatrný človíček, šedivý a komisní. Nebyl nevlídný, ale každé České slovo okamžitě pozastavil a tím hrozně ztěžoval situaci těch, kteří německy neuměli a jichž byla většina.«3

Uzavřený svět, bedlivě střežený, oddělený od okolí tak, aby i ta nejmenší zpráva nebo vzkaz nepronikla ven ani dovnitř. Soudní a vyšetřovací vazba pro zločince obviněné z velezrady, vlastence z okupované Evropy, kteří se postavili Němcům na odpor. Smyslem vazby nebylo prokázat trestný čin, ale zlomit vězněné, aby při monstrprocesech, pořádaných s veškerou nacistickou parádou svou vinu kajícně doznali. Předem připravený rozsudek Lidového soudu pak zněl: smrt. Jen zřídka odtud odcházeli vězni do koncentračních táborů. Většinou jejich pouť vedla jen o kus dál, do věznice Berlín-Plötzensee, na popraviště.

Touto cestou prošla řada hrdinů našeho odboje, počínaje vůdci Politického ústředí, ÚVODu, časopisu V boj! Petičního výboru Věrni zůstaneme, Obrany národa . . . všech našich odbojových skupin - včetně komunistických... Jen v literatuře, která se bezprostředně zabývá Alt Moabitem a Plötzensee v letech 1940-43 jsou uváděna tato jména: dr. Přemysl Šámal, dr. Ladislav Rašín, dr. Ferdinand Richter, dr. Jaroslav Cebe, dr. Mejstřík, ing. Vladimír Grégr, dr. Štěpánek, ing. Boháč, dr. Jína, dr. Miklenda, dr. V. Hora, pplk. Hamšík, dr. Kratochvíl, dr, Ballo, prof. Peška, kpt. Gardavský, škpt. Fárek, dr. Škalda, Bareš, plk. Kotek, gen. Všetička, plk. Kohoutek, pplk. Reš, mjr. Němec, mjr. Talášek, dr. Schmoranz, mjr. Kadeřábek, škpt. Divina, plk. Tacl, škpt. Tvrz, Gregor, škpt. Blábolil, plk. Lišák, mjr. Ripka, Kočí, dr. Moulis, lékárník Mečíř, plk. Karda, ing. Závada, lékárník Coufal, dr. Emil Schneeberger, gen. Ždímal, Čámský, škpt. Jelínek, prof. Uher, plk. Kotík, por. Filípek, mjr. Janda, plk. Šmíd, dr. Nebeský, por. Štolc, redaktor Vích, pplk. Podruh, ing. Závada, gen. Václav Wolf, gen. Homola, gen. Kravák, dr. Vladimír Jelínek, plk. Feistmantel, Mudr. Jan Kessler, Řečínský, plk. Buršík, škpt. Kocman, Judr. Jaroš Sýkora, taj. spolku drogistů Kočí, redaktor Jošt, plk. Šmejkal, pplk. Pech, továrník Vaněk, strážmistr Erben z Mělníka, škpt J. Hosman, řed. pojišťovny Truhlář, mjr. Řečínský, Pazold, ppor. Nepily, por. Žampouch, por. Konšel, Miloš Bondy, plk. Konečný, Piťha, mjr. Ptačinský.....a řada dalších.

Většina českých vězňů měla již vyšetřovací řízení ukončeno v protektorátu. Jak probíhalo vyšetřování např. ing. V Grégra líčí ve své knize dr. Cebe: »Vzpomínám si, jak vypravoval před naším transportem z Pankráce v Červnu 1942, kdy nás vezli společně s dr. Kratochvílem do Berlina: »Bili mě holi, obušky, ocelí, pažbami, pravítky a těžítky. Rval jsem se s nimi, škrábal a kousal. Roztrhali mi obličej, ruce i nohy, celé tělo. Poručili mi, abych předpažil ruce, v nichž jsem musel držeti židli. A přitom mě znovu mlátili. Dopravili mě na Pankrác, kde vystěhovali celou mou celu a poručili mi, že si v ní nesmím ani na chvíli sednout. Stál jsem celý den. V noci mě postavili na chodbu před dveře, aby na mne viděli. Stál jsem tak tři dny, týden, celých čtrnáct dní. Pak jsem se tělesně zhroutil.«

»Pamatuji se, jak tehdy Vláďa Grégr přišel na německé soudní oddělení pankrácké věznice... Dříve urostlý krásný chlapec sportovní postavy, objevil se na dvoře s toporným, nepřirozeným držením těla. V bocích je jako vykloubený a vyražený, ruce měl napjaté k prasknutí. «4

V roce 1940 přišli do Alt Moabit vůdci Politického ústředí5 a dalších odbojových skupin: dr. Přemysl Šámal, kancléř presidentů Masaryka a Beneše (zatčen 26.1.1940), dr. Ferdinand Richter, poslanec nár. soc. (zatčen 22.11.1939), dr. Ladislav Rašín, syn Aloise Rašína (zatčen 13.12.1939), dr. Jaroslav Cebe (Šámalův zeť), mjr. Jaroslav Boháč, dr. Jan Jína, vyslanec, dr. Zdeněk Mejstřík, ing. Vladimír Grégr, architekt, mjr. Hamšík, známý letec. Jednalo se vesměs o významné osobnosti politického a společenského života Československé republiky - o její elitu.

Pokud byli vyšetřováni v Praze, bylo přece jen možné je alespoň navštívit, přinést balíček, ve věznicích se našli i lidé, kteří vězňům pomáhali. Vůdce I. a II. odboje, dr. Přemysla Šámala, se na Pankráci okamžitě ujal dr. Navara - vězeňský lékař.6

Po zavlečení vězňů do Berlína se situace změnila - právní zastoupení směli převzít pouze němečtí advokáti, k návštěvě bylo třeba získat nejen povolení gestapa, ale i propustku do Německé říše. O tom, že by bylo možné nějak vězňům pomoci mimo úředně povolené návštěvy či balíčky, nebylo ani řeči. Přitom po přestálém mučení, hladovění, fyzický i duševní stav vězňů byl kritický.

»... k jídlu dostávali většinou už jen tuřín neb zelí s vodou, někdy plaval brambor v řídké polévce, která tvořila oběd neb večeři. Stále méně. Rovněž i chléb měl pramálo opravdové mouky a byl splácán nejspíše z mouky bramborové. Chutnal kysele a nahořkle a brzy plesnivěl.«7 O tom, co se děje doma se vězňové dovídali jen z cenzurovaných dopisů a útržků zpráv, které si náhodně mohli mezi sebou sdělit.

Ke zvratu došlo po té, co dr. Šámal v Moabitu smrtelně onemocněl zánětem ledvin. »Tehdy ho gestapáci převezli do přepychové berlínské sanatoře, aby před světem mohli dokázati, jak krásně s ním zacházeli. Amerika nebyla ještě ve válce a Němci byli ještě dbalí své reputace. Později na tom už nezáleželo.

Dokud byl dr. Šámal při vědomí, nikdo k němu nesměl. Dnem i nocí seděl u něho soudní úředník a hlídal, aby s nikým nepromluvil. Ten úředník byl Haserick a to, co tam viděl a slyšel, změnilo úplně jeho názor a cítění.« ..... »když dr. Šámal konečně upadl do bezvědomí a rodina dostala povolení k návštěvě, Haserick se o ni pečlivě staral.« ..... po smrti dr. Šámala v březnu 1941 »Haserick se vrátil do své kanceláře docela změněn. Od té doby se stal opravdovým přítelem našich vězňů.«8

Nejprve nechával vězně sníst jídlo, které návštěvy přinesly. Většinou však bylo potravin tolik, že je vězni nemohli najednou zkonzumovat, proto je Haserick schovával ve své kanceláři, vězně nechával několikrát předvést jakoby k výslechu. Návštěvám povoloval nejen nerušeně se domlouvat s vězni, ale i předat či převzít dopisy, které nakonec sám či za pomoci paní Anny Tomkové posílal i doručoval. Příbuzným, pokud byli v Berlíně povoloval mimo jednu oficielní i další návštěvy. Později zval několik vězňů najednou, nechal je volně se pohybovat a mezi sebou hovořit.

Počátky Haserickova působení autenticky dokumentují deníky dr. Ladislava Rašína, kde se objevuji stručně vedené poznámky: 31. března 1941...»povolení vyšetřujícího soudce k zaslání různých drobností«..., 30. května 1941 - návštěva navíc, mimo stanovený termín, dovoleno sníst přinesené jídlo, 3. června - neobyčejně dlouhá návštěva - až do 3 hodin odpoledne, 15. června předvolání k soudu, překvapen návštěvou paní R. (Richtrové - pozn. I. K.), která mě přinesla jídlo, 17. září ... »k velkému a později příjemnému překvapení předvolání k soudu. Návštěva paní Mejstříkové. Pojedl, popil, zakouřil«... Obdobné poznámky se objevují i u dat: 23. září, 15., 17., 25. října, 3., 20., 25., 27., listopadu, 2., 9., 11., 12. prosince. Zmínka o F. Haserickovi se objevuje z opatrnosti jen zřídka, jako např: 15. října, středa. »Dopoledne odveden k soudu. Tam mě dozorce zavedl do pokoje, kde bylo připraveno jídlo: chléb s máslem, salámem a maceškou, tři kusy koláče, dvě rajská jablíčka a Černá káva... Vyměnil jsem si při návratu pár slov s panem tajemníkem, o událostech u nás doma (nástup R. Heydricha a teror, který rozpoutal) nic neví, ale soudí, že k našemu procesu nedojde a že se na věci nic nemění.«9

To jak »předvoláni k výslechu« u F. Hasericka skutečně probíhalo píše ve své knize vydané po válce dr. Cebe: »Krátce před Richtrovým procesem jsme dostali návštěvu výtečně organizovanou brněnským ředitelem Jedličkou. Vytáhl k ní mimo Richtra i dr. Rašína, dr. Jínu, arch. Grégra a později i dr. Mejstříka. V době kdy jsme měli hlad, bylo cennou pomocí opatřiti nám při návštěvě jídlo v nebývalé kvalitě a kvantitě. Tím cennější však bylo pro nás, že jsme dostali přesné zprávy o odboji a že jsme se mohli vzájemně dohodnout o způsobu výpovědí. Řed. Jedlička mně pomohl neobyčejně ve vypravení mých zápisků a dosáhl i toho, že při návštěvě mé choti byli zavoláni k pohoštěni a k výměně cenných zpráv generální tajemník grémia drogistů Kočí, dr. Moulis z Plzně a všichni přátelé shora označení.« 10 Povolil i to, aby paní Tomková, ČeSka žijící v Berlíně, kterou do Alt Moabitu přivedla jedna z manželek vězňů, vařila a přinášela teplé jídlo do věznice.

Takto se rozrůstajícímu provozu již Haserickova kancelář nestačila, proto mu přizpůsobil i dvě sousedící místnosti.

Na zásobování se podílely všechny rodiny vězňů, celé příbuzenstvo. Balíky s potravinami byly posílány buď na adresu paní Anny Tomkové, nebo přímo vrchnímu sekretáři Haserickovi, který je vězňům předával. Mimo to manželky vězněných, paní Zorka Černá a další přátelé, měli možnost jednou za šest týdnů získat povolení k návštěvě a propustku do Německé říše. Tak bylo možné, že každý týden někdo přivezl do Berlína zásoby potravin, které mu dodaly rodiny vězňů, mohli sdělit zprávy z domova, předat dopisy.

Paní Eva Outratová-Horová dosud uchovává korespondenci z Alt Moabit, ze které s jejím dovolením cituji: »Poslední týdny zásobování klapalo, dostali jsme také zprávu od bratra Vládi Grégra, který byl navštívit paní Miladu (Boháčovou) a já tam přišla také a sdělil mě, že všichni velmi dobře vypadáte, že jste se dobře napapali a Ty prý máš velmi pěknou barvu a humor, zaplať pánbu! Po paní domácí od Čertíka (pí Jínová), která Vám o nynějších poměrech vše sdělí, Vám posílám svoje výrobky, tak si dejte moc chutnat. Současně po ní posílám tetičce (pí Tomková) velikou vekovku se zavařeným masem alespoň s třemi porcemi husy a píšu k tomu, aby Vám vystrojila z toho ještě před odjezdem pánů na dovolenou pěkný oběd. Posíláme jí a paní Miladě také nějaké peníze jako a konto a panu sekretáři koncem týdne pošleme na jeho soukromou adresu balíček v uznání jeho zásluh o Vás. Doufám, že jste si na poslední zásilce (olejovky, sádlo, také cigarety) dobře pochutnali.

Tento týden bude o Vás postaráno balíčkem, kromě toho kolem 24. toho měsíce odjíždí sem paní H. (Hamšíková), kterou opět napakujeme, což by asi přišlo k platnosti ten poslední týden před odjezdem pánů, kteří jsou skutečně báječní a Bůh jim to odplať. Kdyby proti očekávání paní H. nejela, pošleme ještě balíček na pana sekretáře, zcela určitě, abyste se ten poslední týden nejméně dvakrát najedli: z balíčku a z přínosu tetičky.«

Nakonec se celá situace vymkla vrchnímu sekretáři z ruky v dopise z 29. 7. 1942 uvádí např. dr. Vladimír Hora píše: ...»pořádaly se dokonce čaje«... »poslední dobou to bylo příliš časté«. ... 11

Paní dr. Zorka Černá o tom píše ve svých vzpomínkách: »V listopadu 1942 mne požádala paní Cebeová, abych místo ní jela na návštěvu jejího manžela na Plötzensee.

Den před mým odjezdem z Prahy přišel do mé kanceláře Jedlička a řekl mi, že se mu zdá, že Němci jsou Haserickově činnosti v Moabitě na stopě a že je třeba, aby pro svou vlastní, paní Tomkové a vězňů bezpečnost ihned zastavil činnost. Haserick mě mile uvítal, nebyla jsem od června v Berlíně, a s radostí a pýchou řekl: »Pojďte se podívat«, zavedl mne do »jídelny«. Tam kolem stolu seděli vězňové, na stolech stály mísy masa a knedlíků a hodovalo se. Několik návštěvnic, manželek vězňů obsluhovalo. Na jednom stole seděla manželka plukovníka Hamšíka a před ní stál vysoký vězeň s oholenou hlavou, plácal se na žaludek a říkal: »Zítra mám soud a bude to k smrti, tak jsem se aspoň ještě naposled najedl«. Paní Tomková tam nebyla. Skříně kolem zdí byly otevřené a v nich bylo plno balíčků potravin. Když jsem odcházela a Haserick mne vyprovázel, varovala jsem ho a prosila, aby byl opatrný a omezil svoji činnost, že jsou mu na stopě, jen mávl rukou.«12

Dne 11. 3. 1943 byl Felix Haserick a paní Anna Tomková zatčeni a vzati do vyšetřovací vazby.13 V kancelářích č. 211, 202 a 209 byly nalezeny a zabaveny příbory, talíře, stoly, židle, popelníky, potraviny.14 I z textu rozsudku je zřejmé, nakolik sortiment nalezených potravin rozhořčil pověstného soudce Freislera: »... lahůdky, kuřivo, jaké dnes žádný slušný Němec nemůže získat (kakao, čokoláda), nebo které každý slušný Němec dostává jen zřídka a na příděl (víno apod.). Množství a sortiment nalezených potravin přitom vysoko přesahuje rámec spravedlivého rozdělování každému z nás (maso, uzeniny, máslo, jiné tuky, koláče, sardinky a různé konzervy, doutníky, cigarety).«15

Svědectvím strážmistrů, konajících službu v Alt Moabit bylo prokázáno, že si Felix Haserick nechal posílat balíky s potravinami k sobě na pobočku, vězně pak nechával předvést, jako by byli voláni k výslechu. Potraviny schovával u sebe v kanceláři, protože ve věznici nebylo možné je uchovávat. Vyšetřování prokázalo i »restaurační provoz« ve výše zmíněných místnostech, paní Tomková doznala, že vařila z potravin, které ji posílaly rodiny vězněných. Soudce Freisler neopomněl zaprotokolovat. že »...vařila dobře. Obvykle byla polévka, potom masové jídlo, brambory a zelenina, nezřídka i moučník. Potom byla podávána káva, kouřily se doutníky, cigarety Nezřídka tam sedělo šest vězňů okolo stolů, radovali se z jídla, bavili se, kouřili. I manželky vězňů se této zábavy účastnily...«16

Výše uvedené skutečnosti byly pro německý soud záležitostí naprosto neslýchanou a nepřijatelnou. Zařídit soukromé stravování vězňů, umožnit přímý styk s okolním světem - a to vše v nejmodernější, přísně střežené, nejlépe organizované německé věznici! Proč Felix Haserick tolik riskoval, proč porušil všechny předpisy vězeňského řádu, když jeho malá, nenápadná úřednická kariéra nesvědčila o velké odvaze či touze po dobrodružství: Felix Adolf Haserick se narodil 4. března 1879 v Berlíně. Od 1.9.1900 do 1.7.1901 vojenská služba, ze které byl jako invalida propuštěn s nárokem na civilní službu, 1. října 1909 jako pomocný písař přijat do justiční služby, 1. listopadu 1909 kancelářský pomocník. Za I. světové války nebyl do válečné voj. služby povolán. Duben 1919 kancelářským úředníkem: 1. října 1917 justičním kancelářským asistentem, od 1. října 1937 justičním sekretářem, od 1. prosince 1941 vrchní justiční sekretář.

V době své justiční služby působil většinou v Berlíně u zemského soudu III, krátký čas u Místního soudu v Charlottenburgu a pak u zemského soudu Moabit - specializace: trestní soudnictví. Potom od r. 1939 registrátor pobočky vyšetřujícího soudce Lidového soudního dvora - přidělen rozkazem říšského ministerstva spravedlnosti z 3.7.1941 s platností od 1.8.1941 přidělen L. S. k vykonávání služby v kanceláři vyšetřujících soudců jako organizátor a vedoucí berlínské pobočky, která vyšetřovala velezrady. Člen NSDAP od 1. 5. 1937.17

Ani paní Anna Tomková nepatřila mezi hrdinné typy: narodila se 25. října 1881 ve Chvalovicích, roku 1905 přišla do Berlína, kde se r. 1907 provdala za krejčího Tomka, se kterým žila do jeho smrti r. 1936. Po manželovi dostávala malou invalidní rentu.

Soudce Freisler marně hledal v jejich životopisech důvody, proč právě oni pomáhali vězněným a hlavně proč právě Čechům, českému odboji? Proč se dopustili tak neslýchaného činu? Korupci, peněžní dary se ve vyšetřovacím řízení nepodařilo prokázat. Balíčky s jídlem, které od rodin vězněných dostával i Haserick, proto soudce prohlásil za podplácení. Felix Haserick motiv svého činu uvedl hned na začátku vyšetřováni. Byl to však důvod pro německý Lidový soud naprosto nepochopitelný a nepřijatelný - soucit. Stejně nepřijatelný jako skutečnost, že jej vězňové nazývali »dobrým strýčkem«.18

Dnes již se jen stěží podaří přesně zjistit jména všech vězňů, kterým Felix Haserick pomáhal. V obžalovacím spise je uvedeno, že se u F. Hasericka našel seznam 92 jmen vězňů19, za prokázaná je možno považovat jména výše uvedená v této souvislosti ve svědectvích dr. Zorky Černé, dr. Cebe-Haberského a paní Outratové-Horové. Sám obžalovací spis k nim ještě přičítá jména: Stanislav Kostera, Kazimír Gadziak, Beran, Špaček, dr. Maďar, Paul, Kryčik, Hanuš, Jarolímek, Hrbek, Vomáčka, Banzar, Drda, Vrba, Masák, Skřivánek, dr. Zelenka, Korb, Mergel, Škorpil.20

Podle slov paní Evy Outratové-Horové znamenala pomoc F. Hasericka pro vězněné vskutku »poslední ráj na zemi, poslední chvíle, kdy mohli lidsky a svobodně žít.«21 Hodnotná strava znamenala zlepšení fyzické kondice, zprávy z domova a možnost komunikace jim dodaly duševní sílu se ctí a statečně přestát soud, další útrapy věznění, odvahu podstoupit i trest nejvyšší.

V hlavním líčení, které se konalo v Berlině 28. března 1944 Lidový soud rozhodl:

»Felix Haserick se nechal jako justiční úředník podplatit českými nepřáteli státu (říše), nechal jim dodávat jídlo jako v restauraci, nechal jim je dodávat systematicky po celý rok v úředních prostorách (sekretariát) soudu. Dovoloval jim při těchto příležitostech se bez kontroly a ve skupině volně pohybovat a domlouvat, umožnil rozhovory s návštěvami z protektorátu a dokonce pašoval nekontrolované České dopisy pro tyto vězně, ven i dovnitř. Tím pomohl našim válečným nepřátelům, tím je navždy beze cti a bude potrestán trestem smrti.

Paní Anna Tomková vařila pro tyto vězně s Haserickovým povolením - a pašovala dopisy, tím pomáhala, aby se čeští nepřátelé státu vyhýbali důsledkům svých trestných činů. Dostane za to 4 roky vězení. Vyšetřovací vazba bude do doby trestu započítána.«22

Felix Haserick byl popraven 30. května 1944, Anna Tomková zemřela ve věznici v Lipsku.

Spolu s rodinami Grégrových, Rašínových a pani Evou Outratovou-Horovou se domníváme, že osobnost Felixe Hasericka by si zasloužila nejen rehabilitaci. ale i důstojného uctění památky. Jeho příběh by mohl být i cenným příspěvkem do současné diskuse o česko-německých vztazích, neboť v něm stojí prostý lidský soucit proti mučení, vraždění a nenávisti.

---

Poznámky:
1.
Zorka Černá: O těch, kteří vnášeli trochu světla do berlínského vězení Alt Moabit, časopis Proměny, New York, roč. 7, č. 2, duben 1970; Jaroslav Cebe-Haberský: Dům mrtvých, věznice Alt Moabit a Plötzensee 1940 - 1942, Praha 1946.

2.
Jaroslav Cebe-Haberský: Dům mrtvých, s. 15

3.
Z. Černá: O těch, kteří vnášeli světlo..., s. 56

4.
J. Cebe-Haberský: Dům mrtvých..., s. 23

5.
Politické ústředí bylo založeno se souhlasem prezidenta dr. E. Beneše v červenci r. 1939 jako širší politický sbor sestávající se ze známých politiků a veřejných pracovníků. Toto ilegální tajné ústředí mělo řídit a koordinovat práci všech demokratických odbojových skupin v protektorátu. Jeho členy byli: dr. Přemysl Šámal - předseda, dr. Ladislav Rašín za stranu národně demokratickou, poslanec dr. Ferdinand Richter za stranu národně socialistickou, dr. Ladislav Feierabend za agrárníky, dr. Adolf Procházka za stranu lidovou, ing. Jaromír Nečas za sociální demokracii. Ke konci roku 1939 bylo Politické ústředí prozrazeno, jeho členové, stejně jako Členové jemu podřízených odbojových skupin (např. Obrana národa aj.) byli zatčení. Do zahraničí se podařilo uprchnout dr. L. Feierabendovi, dr. A. Procházkovi a ing. J. Nečasovi.

6.
Jaroslav Jelínek: Pú, Politické ústředí odboje domácího, Praha 1947, s. 107

7.
J. Cebe-Haberský: Dům mrtvých..., s. 26

8.
Z. Černá: O těch, kteří vnášeli světlo..., s. 58

9.
Dr. Ladislav Rašín: Deník, rukopis v rodinné pozůstalosti. Dr. Ladislav Rašín psal svůj deník od svého zatčeni 13. prosince 1939 do procesu 15. prosince 1941, kdy byl, jako člen Politického ústředí pro velezradu odsouzen k smrti. V prosinci 1942 udělena milost a trest zmírněn na 15 let káznice. Zemřel dne 20. března 1945 ve věznici Frankfurt n. M.- Preungesheim. J. Cebe-Haberský: Dům mrtvých..., s. 23

10.
O změnu v chování Felixe Hasericka se nemálo zasloužil i přítel dr. Ferdinanda Richtera, ředitel Oděvního družstva v Brně Jedlička, který získal důvěru Haserickovy manželky. Patřil ke spolupracovníkům brněnské skupiny generála Luži. Na podzim roku 1944 byl zatčen, mučen gestapem, ke konci války zařazen do transportu do Mauthausenu.

11.
Rozhovor s paní E. Outratovou-Horovou, ústav pro soudobé dějiny, Praha, březen 1995. Paní Eva Outratová-Horová byla přímou účastnicí událostí v Alt Moabit. Byla manželkou dr. Vladimíra Hory, člena odbojové skupiny ÚVOD, kde spolupracoval s doc. V. Krajinou. Byl odsouzen dne 4. 6. 1942 Lidovým soudem v Berlíne za velezradu k 15 letům káznice. V Alt Moabitu byl vězněn od 17. 3. 1942 do konce října 1942. Zemřel 24. 12. 1944 v káznici Brieg, nedaleko Vratislavi.

12. Z. Černá: O těch, kteří vnášeli světlo..., s. 66, 67
13. Bundesarchiv Berlin, Rozsudek Lidového soudu, R 60 I, s. 2
14. Bundesarchiv Berlin, Obžaloba, NJ 4671, s. 8
15. Bundesarchiv Berlin, rozsudek L. S., R 60 I, s. 3
16. Bundesarchiv Berlin, rozsudek L. S., s. 3-5
17. Bundesarchiv, obžaloba, s. 1
18. Bundesarchiv, rozsudek L. S., s. 5, 6
19. Bundesarchiv, obžaloba, s. 10
20. Bundesarchiv, obžaloba, s. 11, 14, 17
21. Rozhovor s paní E. Outratovou-Horovou
22. Bundesarchiv, rozsudek L. S., s. 1, 2