Metamorfózy ženství
(El Obscuro Objeto De Deseo - Obskurní objekt touhy)
věnováno Jeanu Miottovi

1

Bylo to zvláštní, film skončil, a já nevěděl jsem,
zda tatáž herečka zde dokončila svoji roli mámení
muže, blouznícího z tak smyslné již její dětské krásy
co přivedla ho k šílenství pouhou touhou jen dotýkat se

2

její neřestné již siluety, s příslibem prvotního hříchu
bylo to zvláštní, byla teplá jarní noc Východního Berlína
tak zeptal jsem se Ully, mé dlouhovlasé lásky, co hrála také
prostopášné krásky v tom kamenném divadle Berliner Ensemble...

3

Kde principál Bertold Brecht kdysi ústy jednoho ze svých hrdinů
tuším Galilea, tak pravdivě vyslovil prapravdu metafyziky lásky:
Die Liebe fängt mit der Eigenliebe an1 ...a jen mi tím sdělil, že
i já jsem byl šťasten prostřednictvím těl svých žen, když snad i ony

4

umíraly štěstím, těsně před okamžikem mé smrti v jejich náručí, kdy
sebeláska přechází již v lásku touhou být šťastným štěstím toho druhého
tehdy film skončil uprostřed vlahé jarní noci a i já zatoužil jsem náhle
opět učinit ji šťastnou štěstím mého těla a zemřít v ní tou malou smrtí

5

až po posledním jejím vzdechu, v její skosené podkrovní minimansardě
v malé uličce u Frankfurter Tor, ale předtím jí ještě stačit rozplést
její nekonečně dlouhý cop barvy slámy a zahalit ji průsvitným závojem
vlhkých polibků mezi jejím: es ist so süß2; a mým: ach bože, má lásko

6

Bylo to zvlášní, film skončil a já nevěděl jsem tehdy
za zdí, dělící hermeticky Evropu sedmdesátých let, zda
film dotočil se či pokračuje dál mými zjitřenými smysly
a tak zeptal se jí, ach: Ulla Bach bylo její celé jméno,

7

zda snad v tom předsmrtném filmu Louis Bunuela ona dívka,
co Fernanda Reye přivádí do zoufalství je stále jedna žena?
ten přelud dívenky s copem, co vytančí cudnou Coppélii a též
krutá kněžka lásky, s rudými stíny kolem očí, je opravdu tatáž?

8

a Ulla, již v tušení magie strhujících dotyků před extází
svého broskvového těla, v předtuše jeho divukrásné křeče,
kdy dokázalo zavlnit se uprostřed vesmíru při posledním
vzlyku splynutí s prostorem, kdy na okamžik zastaví se čas...

9

řekla ne, blázínku co blázníš, vždyť jen pouhým nalíčením změníš
dívenku, tančící jako víla na mýtině, stačí rozčesat jí jenom vlasy,
v děvku, hurisku noci, metresu, kurtizánu či odalisku, ale to dítě
dál zůstává jejich nesmytelnou částí, dál jejich dívčí nevinností...

10

zašeptala ne, neblázni, vždyť nevinnost již jen stíny kolem očí
dívenku, co tančila jak víla na mýtině, když rozpustíš jí cop
změníš v děvku, hurisku, metresu, kurtizánu či odalisku noci,
co dál bude toužit po svém dětském vzdušném tanci s věnečkem

11

co dál bude spřádat svoje písmenkové sny a vzlykat do polštáře potají
a den nato dotýkat se rozkošnicky tvého těla v předtuše tajných snů
o vlahem zakončené vášni s tím, jehož plakát ozdobil jí stěnu pokoje
a pak si sama v polosnu hrát se svým nahým tělem, pod závojem z hedvábí

12

Bylo to podivné, film skončil v tom vlahém berlínském večeru
a obrazy se mi pak promítaly dál, vize smyslnosti více tváří
jedné ženy, možná dvou výrazů, možná více erotizujících těl
film skončil a já v Ulle viděl náhle dítě, milenku i matku...

13

viděl v jednom těle jedné ženy vášeň, něhu i smyslné hlazení
dítěte, i polibek matky i vášeň, co je přerušena vlhkou křečí
viděl v jednom obličeji jedné ženy dítě i matku i pouhou děvku,
nevěstku jak Máří z Magdaly, měřící délku objetí zrnky písku...

14

Bylo to pocit na hranici magie, film skončil v kině Metropol tam
na Frankfurter Allee, v živém městě, symbolizujícím rozdělený svět
v městě, které jako Praha orgiemi lásky dohánělo ztrátu identity
a já jen občas mohl později, na zázračný Passierschein s kolkem

15

proniknout přes Bahnhof-Friedrichstraße na druhou stranu, do jenseits
na antistranu téhož světa, černou dírou do zakázané části téhož vesmíru
do inverzní části téhož prostoru, taktéž obydleného toužícími snílky,
i jejich snům vadila morbidní zeď...z jedné strany barvy muralistů,

16

potomků těch velkých mistrů rozmáchlých barevných ploch Mexických plání,
zanícených následníků božského Diega, s paletou z pařížské La Palette,
Diega Rivery i jeho božské Fridy Kahlo, milovnice žen i Lva Trockého
a jeho ruské revoluce, barvy následníků velkého Orozca i Sigueirose,

17

následníků Jeana Miotta, co těsně po válce znovu musel do války,
a jako mladý branec ozdobil hnus vojenských baráků kousek u Lyonu,
hnus vojenské šedi monumety plošně pop-artových vizí snových světů
plných barev a lásky a oblých boků dívek i kytar a blankytu moře i nebes

18

a na druhé straně jejich galerie zakázaná zóna smrti, pás bez života
i úsměvů, co k životu tak věrně patří, vždyť smích je pobratimem lásky
a pokrevním bratrem její předzvěsti, toho mámení, když už srdce buší
v předtuše šílenství z extáze, kterou snad začne ona prapodivná noc

19

co může býti poslední ze všech nocí, co v životě snad člověk prožil
protože každá je tou poslední, dokud neuložíš se zas večer k spánku
tak jako tak bez jistoty, že druhého dne s touhou žít zas procitneš
a budeš spřádat další plány nikdy nevěda, zda nejde o rozmařilý sen,

20

vždyť i ten je fanfaronskou částí trochu nostalgické cesty k smrti,
ze které mají takový strach básníci, navždy oněmí pak jejich verše,
kterými chtěli ještě sdělit nekonečno pocitů, o lásce či neumírání,
i těm, co žili život zlý, ti mají strach ze smrti i z jejich rýmů,

21

Bylo to podivné, tehdy skončil film, tušil jsem, že již mě neopustí
ta vize jedné ženy dvou či snad více tváří, mámící svým něžným hlasem
šílící plavce na návětrné straně mořské bouře přímou plavbou do útesů,
věděl jsem, že vize symbolu té mladé ženy mi navždy vezme klidný spánek...

22

Věděl jsem náhle, že tím filmem pochopil jsem prapodstatu ženství
již jsem se ráno, hlavu v jejím klíně, neptal Ully, té štíhlé vize
téhož reálného snu o subtilní ženě broskvového těla snad více tváří,
již jsem se neptal, teď již v teple její hladké krásy náhle věda...

23

zda snad v tom posledním slavném filmu Bunuela ona tajuplná žena
co Fernanda Reye ničí nepostižitelnou záhadou své zralé krásy je
jen něžný přelud Lolity, co dnes jen jazykem vytančí epopej dětsky
již zralé vášně na tvém těle s předtuchou zítřejší hluboké neřesti

24

a paralelní vize kruté kněžky lásky, ničící mužskou lásku krutou smrtí,
jako samičky jistých pavouků po milování láskou pohltí již nepotřebné
tělo svého samce, když předtím slepě odevzdal svůj elixír zachování rodu,
ta vize včelí královny, co poté odsoudí k smrti trubce, je i to vše láska?

25

Bylo to zvláštní, film skončil, a já nejprve nevěděl jsem,
zda tatáž herečka zde dokončila svou tak krutou roli mámení
muže, který šílel ze smyslné již její krásy na hranici morbidity
co přivedla ho k šílenství pouhou touhou dotýkat se vůně jejích vlasů

26

i její necudné již siluety, s mámivým příslibem prvotního hříchu
bylo to magické, byla teplá jarní noc tehdy Východního Berlína
tak zeptal jsem se Ully, mé dlouhovlasé lásky, co sama hrála také
necudné krásky v tom kamenném divadle Berliner Ensemble u Sprévy...

27

Kde principál Bertold Brecht kdysi ústy jednoho ze svých hrdinů
tuším Galilea, tak pravdivě vyslovil prapravdu metafyziky lásky:
Die Liebe fängt mit der Eigenliebe an... a jen mi tím sdělil, že
i já jsem byl šťasten prostřednictvím těl svých žen, když i ony...

28

byly snad šťastny těsně před okamžikem mé smrti v jejich náručí, kdy
sebeláska přechází již v lásku touhou být šťastným štěstím druhého
tehdy film skončil uprostřed vlahé jarní noci a i já zatoužil jsem
opět učinit ji šťastnou štěstím mého těla, co zemřelo tou malou smrtí

29

až po posledním jejím vzlyku, v její nepatrné střešní mansardě
tam v malé uličce u Frankfurter Tor, ale předtím jí rozplést
její nekonečně dlouhý cop barvy slámy a zahalit ji závojem
polibků mezi jejím: es ist so süß; a mým: ach bože,lásko

30

Bylo to zvláštní, film skončil a já nevěděl jsem tehdy
za zdí, dělící hermeticky Evropu sedmdesátých let, zda
film dotočil se či pokračuje dále mými zjitřenými smysly
a tak zeptal jsem se jí, ach Ulla Bach bylo její celé jméno...

31

zda snad v tom předsmrtném filmu Louis Bunuela ona dívka,
co Fernanda Reye přivádí do zoufalství je stále jedna žena?
ten přelud dívenky s copem, co vytančí cudnou Coppélii a též
krutá kněžka lásky, s rudými stíny kolem očí, je opravdu tatáž?

32

a Ulla, již v tušení těch strhujících dotyků před extází
svého broskvového těla, již v předtuše jeho krásné křeče,
kdy dokázalo zavlnit se uprostřed vesmíru při posledním
vzlyku splynutí s prostorem, kdy na okamžik zastaví se čas...

33

řekla ne, blázínku, co blázníš, vždyť jen pouhým nalíčením změníš
dívenku, tančící jako víla na mýtině...stačí rozčesat jí jenom vlasy,
v hurisku noci, metresu, romantickou kurtizánu nebo odalisku orientu,
ale ten tančící přelud v lese dál zůstává částí její cudné nevinnosti...

34

zašeptala ne, co blázníš, vždyť nevinnost jen změnou barvy vlasů
dívenku, co tančila jak víla na mýtině, když rozpustíš jí cop,
změníš v děvku, hurisku, metresu, kurtizánu či odalisku noci,
co dál bude toužit po svém dětském vzdušném tanci s věnečkem

35

co dál bude spřádat svoje písmenkové sny a vzlykat do polštáře potají
a den nato dotýkat se rozkošnicky tvého těla v předtuše tajných snů
které bude prožívati ne již ve snu s tím, co jí zdobil stěnu pokoje
a pak v polosnu dál hrát si vlhce s vlastním tělem, pod závojem hedvábí

36

Bylo to podivné, film skončil v tom vlahém berlínském večeru
a obrazy se ve mě promítaly dál, vize smyslnosti více tváří
jedné ženy, možná dvou výrazů, možná více erotizujících těl
film skončil a já v Ulle viděl náhle dítě, milenku i matku

37

viděl v jednom těle jedné ženy touhu, něhu i smyslné hlazení
dítěte i polibek matky i vášeň, co je přerušena vlhkou křečí
viděl v jednom obličeji jedné ženy dítě i matku i pouhou děvku,
nevěstku jak Máří Magdalena, měřící objetí propadlými zrnky písku...

38

Bylo to pocit na hranici magie, když film skončil v kině Metropol
na Frankfurter Allee, v živém městě, symbolizujícím rozdělený svět
v městě, které jako Praha orgiemi lásky dohánělo ztrátu identity
a já jen občas mohl později, na zázračný Passierschein, s kolkem

39

proniknout přes Bahnhof-Friedrichstraße na druhou stranu, do jenseits
na antistranu téhož světa, černou díru do zakázané části téhož vesmíru
do inverzní části téhož prostoru, taktéž obydleného normálními snílky
i jejich snům vadila ona morbidní zeď, z jedné strany barvy muralistů,

40

následníků velkého mistra krutě rozmáchle barevných ploch Mexika, Diegy,
božského Rivery, co starou umazanou paletu přinesl si tajně z La Palette
tam z Quartier Latin v Rue de Seine, kde míchal barvy kousek od Picassa,
aby pak složil rapsodie barev svého Mexika, přihlíželi Orozco i Sigueiros...

41

pokračovatelů Miotta, obdivovatele extáze těla v tanci, co zkrásnil
hnus vojenských baráků svou vizí plnosti krásy a barevné vůně touhy
a cudného okru dívčích ňader a hnědi jejich hrotů i bělavosti boků,
i nekonečné délky vlasů i vůně barev již abstraktních parfémů klínů...

42

a na druhé straně jejich galerie zakázaná zóna smrti, pás bez života
a úsměvů, co k němu tak věrně patří, vždyť smích je pobratimem lásky
a pokrevním bratrem její předzvěsti, svodu mámení, když už srdce buší
v předtuše šílenství z extáze, kterou snad začne ona prapodivná noc

43

co může býti poslední ze všech nocí, co v životě snad člověk prožil
protože každá je tou poslední, dokud neuložíš se zas večer k spánku
tak jako tak bez jistoty, že druhého dne s touhou žít zas procitneš
a budeš spřádat další plány bez jistoty, že to není rozmařilý sen,

44

vždyť i ten je fanfaronskou částí trochu nostalgické cesty k smrti,
ze které mají takový strach básníci, navždy oněmí pak jejich verše,
kterými chtěli ještě sdělit nekonečno pocitů, o lásce či neumírání
i těm, co žili život zlý, ti mají strach ze smrti i z jejich rýmů...

45

Bylo to podivné, tehdy skončil film, tušil jsem, že již mě neopustí
ta vize jedné ženy dvou či snad více tváří, mámící svým něžným hlasem
šílící plavce na návětrné straně mořské bouře přímou plavbou do útesů,
věděl jsem, že vize symbolu té mladé ženy mě navždy vezme klidný spánek

46

Věděl jsem náhle, že tím filmem pochopil jsem prapodstatu ženství
již jsem se ráno, hlavu v jejím klíně, neptal Ully, té šíhlé vize,
svého snu, mé tehdy mladé tělo skryto v teple tepla její krásy,
věděl jsem, že od té noci již znám pravdu a nekladl již otázku

47

zda snad v tom předsmrtném filmu Louis Buęuela ona dívka,
co Fernanda Reye přivádí do zoufalství je stále tatáž žena?
ten přelud dívenky s copem, co vytančí cudnou Coppélii a též
krutá kněžka lásky, s tmavými stíny kolem očí, je jenom jedna?

48

Bylo to vzrušující, film náhle skončil a já najednou věděl jsem
že tatáž i jiná herečka dohrála zde svou nekončící roli mámení
všech mužů, co šílí ze smyslné již dětské krásy a přitom dál
a tajně touží po zakázaných představách svých jinošských snů...

49

A pak jsem jednoho podzimního dne, to již pár let nebyl mezi námi
začetl se do pamětí toho velkého Španěla, co kdysi Andaluským psem
v několika surrealistických minutách šokoval strnulý svět proříznutím
oka, které chtělo ještě chvíli vidět svět, řítící se stejně do záhuby

50

a on se bez ostychu přiznal, že uprostřed svého posledního filmu...
že prostě během natáčení již neměl chuť sdílet vrtochy oné herečky
co začala hrát svoji roli namyšlené konkubíny i mimo pohled kamery
a tak zaměnil ji klidně jinou, skromnější, s nádechem stejné podoby a...

51

diváci prý vůbec ani netušili, že jiná žena dohrála to představení...
jedné ženy o jiné ženě, která stala se svou nepokorou také jinou
a on mohl klidně dokončit příběh...v letech stáří zbaven již touhy
dobývati ženy a přijímati jejich pokrytectví, i proto již bez vášně

52

dokončil své El Obscuro Objeto, ve kterém ještě plný touhy tvořit
doválčil se svou El Deseo, vášnivou touhou surrealistického mládí
po naplnění reálného snu krutě erotických představ svého jinošství
tam v Katalánsku či Andalusii, nebo jako obět madridské bigotnosti...

53

dokončil poslední film, ve kterém pln touhy zúčtoval již s vášní
která jinak nedala mu celý život spát, touhy plné dotyků i bázně
poslední film muže, který poznal objetí i extáze jejich naplnění
Obskurní Objekt Touhy génia, jehož záměr vytušil jsem tehdy zjara...

54

Bylo to podivné, tehdy skončil film a já tušil, že mě již neopustí
ta vize jedné nestoudné ženy více tváří, co mámí svým něžným hlasem
šílící muže na návětrné straně lidských vášní vírem přímo do útesu
a cítil jsem, že její mnohočetný obraz mně již nedovolí dětský spánek

55

a pochopil té jedné dávné jarní noci, že znám již prapodstatu ženství
a tak ráno, hlavu v jejím klíně, jsem již se své štíhlé vize neptal,
ve snu ještě vklíněn tehdy pružným tělem do navlhlého temna její touhy,
na víc dimenzí ženství a neřekl jí, že již vytušil jsem pravdu bez otázky...

1 láska začíná sebeláskou
2 je to tak sladké

Jiří Kostelecký, Pignans, Provence, září 2001