I vy máte možnost zakoupit díla z grafické tvorby Jeana Miotta
"Maluji, abych šel stále dál, prchaje sám před sebou...
a přestal na chvíli existovat...a sklízel při tom pokoru a objímal svět, plný lásky. Maluji, abych denně pozdravil tento svět, s jeho tak omamující magičností: ´bon jour´..."
To jsou autentická slova velkého francouzského malíře Jeana Miotta (1926), čestného člena a přítele naší nadace, vyslovená v jednom z našich rozhovorů, připomněla mi jeho úvodní myšlenky de tout et de rien knihy MIOTTE, kterou mu věnoval jeho zesnulý americký přítel, černošský spisovatel Chester Himes (SMI, 1977), najdete je na zadní straně této publikace... Miottova abstraktní plátna představila Evropská Nadace R.M.R. poprvé české veřejnosti v Evropském Městě Kultury 2000, navíc v harmonické jednotě s gotickou klenbou Císařské konírny Pražského hradu. Naše nadace, pro kterou je Rainer Maria Rilke symbolem kulturního panevropanství a duchovní tolerance, je hrdá na to, že mohla pak o dva roky později, od června do srpna 2002, v jiném exkluzivním výběru, pod názvem Un geste qu´on porte en soi – Gesto, tryskající z nitra“, seznámit veřejnost s Miottovou monumentální tvorbou i v Domě Umění Města Brna, skvostu architektonické moderny, který byl programově v roce 1910 výstavním účelům zasvěcen a je skutečnou perlou mezi našimi galeriemi. Nadace představila na samostatných výstavách i výběr Miottovy grafické tvorby, a to v Zámeckých galeriích v Pelhřimově (2001) a historickém městě Jičíně (2003). V tomto smyslu by se mohla komorní výstava Miottovy grafické tvorby, pod názvem Gesto, tryskající z nitra, stát v České republice putovní. Její další zastavení je 14. října 2004 v budově ČSOB v Praze „Na poříčí“, vernisáž zahájí Prof. Dr. Ernst Ulrich von Weizsäcker.
Jean Miotte patří ke skupině umělců, kteří stáli v Paříži u zrodu tzv. informelu. Na mezinárodní scéně se prosadil již po svém prvním tvůrčím pobytu v USA poté, kdy mu bylo v roce 1961 po první ceně v její soutěži uděleno stipendium Fordovy nadace. Dnes již světoznámý umělec nejprve jako autodidakt sbíral ve čtyřicátých letech své zkušenosti v pařížských ateliérech u sochaře Ossipa Zadkina a malíře Othona Friesze, byl ovlivněn symbolismem a expresionismem i omamujícím světem baletu, ke kterému a k Les Ballets Russes jej přivedl Míša Reznikov, pak baletní scénické návrhy v Monte Carlu na popud primabaleriny Roselly Hightower, dodnes grand dame baletního světa... jeho pláten se zmocňuje jasnější kompoziční řád i rozjásaná barevnost. Od šedesátých let tvoří Jean Miotte, kromě své rodné Paříže, nejčastěji ve svém milovaném Pignans v Provenci, USA ale navždy ovlivnily jeho tvorbu i filozofii, od roku 1979 má atelier i na Manhattanu v SOHO, v Broome street na rohu Broadwaye, kousek odtud bylo 9.listopadu 2002 otevřeno jeho Chelsea Art Museum, kde sídlí i jeho nadace, se kterou Evropská Nadace R.M.R. úzce spolupracuje... Proslavil se i v Asii, kam jej zas vábí obdiv ke kaligrafii i zenu - ostatně byl vůbec prvním západním malířem, který již v roce 1980, po pádu Maova režimu, vystavoval svá abstraktní plátna v Pekingu...
Jean Miotte na označení lyrická abstrakce, kam bývá řazen jako její čelný představitel, i na americký abstraktní expresionismus, se kterým je blízce spřízněn (ostatně jeho přítel Sam Francis i Joan Mitchell, nejvýznamnější tvůrci tohoto směru tvořili dlouho ve Francii), jen pokrčí rameny: "Nemám moc rád škatulkující pojmy, poprvé vlastně renesance označila ústy Savonaroly středověké umění za gotiku podle barbarských Gothů, a od té doby jakoby názvy uměleckých směrů spíš pocházely od nepřátel, navíc dnes jakoby tato označení byla produktem nedorozumění, ne-li impotence, než přímého nepřátelství, což situaci ještě zhoršuje... Nejsem nadšen ani kunsthistorickými pojmy, jako když jeden o mě řekne: modernistická redukce a druhý: akční malba, a myslí tím totéž. Vezměme i samotné slovo abstrakce, jde přece jen o jinou realitu, o odlišné vnímání stejného světa, jinou vizuální paměť, chcete-li metafyzickou paměť za pamětí, či akumulaci vizuálních zkušeností; historii umění bychom svým způsobem vlastně mohli nahradit archeologií vizuální paměti. Já se jmenuji Jean Miotte a jsem moderní malíř..."
Již po prvním návratu z USA přicházejí první ocenění jeho výstav v Paříži: dochází k rovnováze v jeho malbách, ne vnějším statickým řádem, dosaženým kvalitní kompozicí, ale strhující rovnováhou života v celé jeho komplexnosti i protikladech, i třeba v Holandsku: dokazuje, že současná malba respektuje architektonický prostor. Jeden z našich, dnes již tradičních zářijových rozhovorů v Pignans, se pochopitelně dotkl i kultovního plátna L´arret du temps z roku 1963, kdy se z USA vrátil... Jean dnes po letech název Zastavení času pojímá spíš v duchu obecné filozofie umění, nikoliv jen jako název jednoho díla: "Obraz začíná žít svůj vlastní život v přesném okamžiku svého záznamu. Pohyb se zastaví v tom nejextatičtějším okamžiku. Pokud je akce ukončena dříve, dílo neexistuje; plátno utrpělo a stává se zmatečným... vycházeje z vnitřních konfliktů je moje malba projekcí, je důsledkem vypjatých momentů a realizace probíhá v excitovaném duchovním napětí, není konstruovanou spekulací ducha či intelektu, jsou gestem, tryskajícím z mého nitra, un geste qu´on porte en soi...", a mě se ta slova hned zalíbila sama o sobě, jako hudba mluvy, i pro melodii francouzštiny. Jsou i podtitulem jeho knihy úvah La Rage de peindre (Posedlost malbou, 1999). To jsem ale zjistil, až když mi Jean svoji knihu věnoval. Magická náhoda, které musíte věřit. Tato slova jsme také zvolili jako název brněnské výstavy.
V úvodu svého La Rage se Jean Miotte zamýšlí nad smyslem abstrakce jako výtvarného projevu: "Vytvořené umělecké dílo, ať již figurativní nebo nikoliv, se musí blížit jednolitému tvůrčímu projevu, který by měl povinně zjemňovat duchovno. Od vlastní abstrakce očekáváme osobitě nový způsob přístupu k vnitřním dimenzím díla, právě těm duchovním. Ty zobrazují naší existenci, veškerá umělecká díla jsou formou sdělení: troufám si říci, že abstrakce jako míra sdělení, jdoucího za rozeznatelné formy, je tématem naší doby, právě tak jako to v quattrocentu byla Madonna con bambino:předmět jako takový dnes již není alfou a omegou malby jako za doby Rembrandta. Není dnes oním předmětem spíš malba jako taková...? Abstrakce dotlačená až k výrazu bez předem dané formy – l´expression informelle - je pro mně osobně tématem dneška, ale tento způsob vyjádření jde ještě dál, až za samotnou techniku dnešní doby; pouhým gestem implikuje lidskou dimenzi, konkrétní životní situaci i celou epochu...právě tato abstrakce, povýšená nad pouhou imanenci, je onou bytostnou konfrontací s běžným životem. V důvěře ve vlastní autentičnost vzdoruje umělec tomuto fatálnímu střetu právě svou tvůrčí invencí..."
Nepochybně i v duchu této své tvůrčí filozofie začátkem padesátých let ve svém prvním atelieru v Meudonu vytvořil a zničil zhruba třicet obrazů, stále se k nim vraceje v posedlosti materializací světla a volbou barev, i když sám napsal: "Nechtěl jsem se stát malířem, ale v každém volném okamžiku sahal ke štětcům a barvám..." Po letech k tomu při jedné z našich debat v Pignans dodal: "Měl jsem již za sebou maturitu a studia matematiky, konec války pro mě ale ironií osudu znamenal vojenskou službu...a zhnusení ohyzdností vojenských baráků: musel jsem je pomalovat. Vtisknout jim vlastní představy sladkého světa iluzí...a bylo definitivně rozhodnuto. Ty nástěnné malby jsou tam ostatně stále ještě ke spatření: dlouhovlasé dívky, kytary, také ženských tvarů, rozvlněné moře, ve kterém se zrcadlí barvy taktéž modrého nebe, na stěnách původně ohyzdných baráků kousek u Lyonu: vlastně již pop-art..."
V Pignans Jean Miotte na svém pozemku postavil i moderní galerii, nazvanou L´ATELIER: Centre d´Art et d´Echanges Cultureles. Tam od roku 1996 přes léto pořádá hodnotné mezinárodní výstavy, symbolicky končící oslavou jeho narozenin. Pak již zas ATELIER (k jeho "starému" ateliéru, kde nadále tvoří a ve kterém léta i bydlel, dojdete přes stromy hustě porostlou vyvýšeninu jeho pozemku) dál používá pro tvorbu svých monumentálních pláten... V sobotu 8.září 2001 jsem tam byl přítomen oslavy jeho pětasedmdesátin. Na klavír mu k tomu nehrál nikdo jiný, než již taktéž slavný, mladší bratr světoznámého Keithe: Chris Jarrett. Mezi hosty byl i Prof. Dr. Ernst Ulrich von Weizsäcker, jeho velký obdivovatel. Jean Miotte prožíval, nakažlivě mladicky rozzářen, virtuozní tóny ve společnosti pozvaných přátel, ve stínu "svých" stromů před ATELIEREM, a já jsem si vybavil slova, která pronesl před pár lety při našem společném poslechu harlemského jazzu, týkala se ostatně i základního principu jeho vlastní tvorby: "právě o tom to je, o oné tak fascinující magii improvizace, v barvách, tvarech a pohybech, v tónech i celých melodiích: člověk ale musí napřed dokonale ovládat vlastní nástroj, harmonii, frázování i rytmy, pochopitelně nejen ty jazzové a nejen ty hudební; musí být dokonale připraven, aby byl oné omamující magie tvůrčí improvizace vůbec schopen..."
Tři dni poté jsme při večeři na terase Jeanova domu, jako již často předtím, opět navázali na naše přerušované debaty o aristotelovsky metafyzické tajuplnosti vesmíru i dávných, pro nás zatím neznámých civilizacích a jejich "otiscích prstů bohů" na naší planetě, prožívající na počátku třetího milénia úpadek duchovní i mravní... I o naplňujících se předpovědích Michela de Nostre-Dame, právě zde v Provenci se Nostradamus narodil i zemřel...náhle jsme zmlkli při pohledu na televizní obrazovku a Jean bleskově zesílil zvuk...mlčky jsme sledovali šokující televizní záznam tak neuvěřitelné apokalypsy reálné...zrůdného útoku na smělé symboly moderní architektury a tím vlastně i samu tvůrčí prapodstatu lidské existence... Jean po chvíli beze slov odešel do samoty svého starého atelieru malovat a meditovat; možná i nad Rilkovými slovy z první Duinské elegie, ke kterým se často vrací:
Copak to ještě nevíš? Vrhni prázdnotu své náruče
do prostor, které vdechujeme; a pak snad i ptáci
pocítí zbytnělý vzduch ve svém vroucím letu.
Jean pak pochopitelně nemohl odletět na svou plánovanou výstavu v New Yorku, evakuován byl i kultovní dům, ve kterém má v SOHO atelier...
S Jeanem jsem při svých pobytech v Pignans hovořil také o proslulém španělském dramatikovi, básníku a režisérovu Fernando Arrabalovi, se kterým ho pojí dlouhodobé přátelství; i o nevyjasněném zmizení jeho otce za Frankova režimu, to mu byli čtyři a otce již nikdy nespatřil, i o bigotní matce, již za to bude navždy vinit v dobrovolném pařížském "exilu" a ventilovat své stresy v životě i tvorbě... V roce 1996 vydal Fernando Arrabal portfolio Miotte ou Les Premiers Fauves au Paradis (Miotte čili první šelmy v ráji), které Miotte ilustroval litografiemi, uměleckou formou pro jeho velice akční rukopis z grafických technik nejpřiléhavější. Tam v rozsáhlém básni Arrabal napsal o Miottově tvorbě mimo jiné, že: Kdyby byla eposem,/ o životě prvních šelem/ o pozemském ráji by vyprávěla... Když jsme spolu portfoliem listovali, Jean text okamžitě life komentoval, to když jsem se na tom místě poněkud nechápavě zarazil a pohlédl na něj s naznačenou otázkou v očích: "Arrabal je barokní genius, možná poslední toho rodu a možná poslední této epochy, za každým jeho slovem můžeš vlastně hledat jinotaj... jistěže francouzsky fauve znamená dravou šelmu (a Jean mi jen pro ilustraci některé vyjmenoval a navíc pantomimicky i zvukově předvedl), ale Fauves také označuje avantgardní směr francouzské malby začátku století, na Deraina, Duffyho, Matisse já pochopitelně navazuji...ale také na Villona nebo Rouaulta. Fernando se na mou otázku, jak to vlastně opravdu myslí, také jen pousmál a pak mi řekl, svou francouzštinou s dodnes patrným španělským akcentem: ´klidně si vyber, vždyť nemusí nutně existovat jen jedna jediná pravda...´, takže si musíš vybrat sám," prohlásil Jean a svůj neopakovatelný, osobitý úsměv doplnil neurčitým pokrčením ramen...
Výpravná publikace MIOTTE s úvodním textem Marceliny Pleynet (1987 v La Différence, totéž nakladatelství vydalo roku 1998 i exkluzivní Miottovu monografii profesora Karla Ruhrberga i La Rage) prozrazuje Arrabalův obdiv k Miottově tvorbě bez jinotajů. Tam o něm napsal, že... s postupujícími lety nemohu než neobdivovat, den po dnu vždy o trochu víc, podvědomého Miottova genia přivést již nezredukovatelné principy malby do bílého žáru onoho nejzazšího a finálního zjednodušení; s rozvahou velkého alchymisty dosahuje ve svém díle dokonalé harmonie. Když upřeně pozoruji, jak míchá barvy, uprostřed pomateného barevného labyrintu, jakoby osvětleného jen jeho vrozeným věděním a intuicí, nezbývá mi nic jiného, než sám se rozhořet jeho nakažlivým žárem...
Osobně se mi dostalo té vzácné možnosti Miotta sledovat při jeho tvorbě často a mohu patetická slova slavného básníka jen potvrdit. Připojuji větu, kterou vyslovil další slavný Španěl, Antoni Tapies, se kterým Jean Miotte umělecky často spolupracoval: "Realita", kterou nám ukazuje oko. je jen ubohý stín skutečnosti. Jean mi jejich slova v Pignans, mezi svými borovicemi, obklopujícími jeho starý atelier a inspirujícími ho jako neoddělitelná vizuální součást jeho života, i když malovat strom jako takový pro něj nemá smysl, jen tak mimochodem osobitě doplnil: "Malovat, to je prožívat poslední "western". Moc jsem o tom všem uvažoval - v životě jsem toho dost spatřil - a pokoušel se, aby můj život nebyl prožit naprázdno... Proč vůbec malovat? A pro koho? Prostě abych podal svědectví o světě, který sám sebe nechce akceptovat. Navíc v bolesti, spojené s tvůrčím uvolněním; ale jiná cesta k vlastnímu nitru, než cesta absurdity, neexistuje; přesto jsem se pro ni, tehdy těsně po válce, jednoznačně rozhodl: pro cestu sdělení a seberealizace malbou..."
Jiří Kostelecký