Ultra Violet a její symboly věčnosti
Ultra Violet je nejen v New Yorku, kde již půl století žije, kultovní osobností. Narodila se jako Isabelle Collin Dufresne v bohaté francouzské rodině (1935) v Grenoblu, dětství strávila na rodinném zámku v La Tronche v departementu Is?re. Jako pozdější enfente terrible či ještě spíš černá ovce své rodiny, tedy la b?te noire, jak Francouzi říkávají. Prošla i přísně církevní polepšovnou, kde s ní dokonce provozovali i exorcismus, aby z ní vyhnali předpokládaného ďábla v těle. Aby se pak jako hrdá, mladičká, krásná a nepolepšitelná dívka, toužící jen a jen po svobodě a životě podle vlastních představ, stala žačkou, múzou i milenkou svého guru Salvadora Dalího, se kterým v roce 1954 odjela z jeho milovaného španělského Port Ligat opět do New Yorku. Tam se v šedesátých letech sama prosadila jako multimediální superstar, včetně herecké kreace ve filmu „Půlnoční cowboy“. Po smrti Andyho Warhola vydala v roce 1988 vzpomínky na tu šíleně divokou dobu omamnosti, i s indiskrétně exkluzivním výčtem svých milenců, kam se zařadil i Miloš Forman: Famous For Fifteen Minutes, My Years With Andy Warhol. Tato vynikající kniha magických vzpomínek ji proslavila celosvětově. Letos v září vyšla znovu česky v Knižním Klubu, tato, taktéž kultovní, bude či již byla pokřtěna na vernisáži její tvorby Ultra Violet and her symbols of eternity - Ultra Violet a její symboly věčnosti v galerii Museum Kampa, a to 10.10., výstava je přístupna od 11.10.2006.

V dubnu 2003 jsem ji v New Yorku potkal v jednom atelieru v módní umělecké čtvrti SoHo (to není londýnské Soho, ale South of Houston). Až nepatřičně drze jsem kritizoval v rámci rozverné debaty její krutě fialové oblečení, netuše o koho se jedná a že právě tato barva ji proslavila a dala i umělecké jméno. Po jejím odchodu mi přátelé sdělili, že tak odvázaný k slavné Ultra Violet snad nikdo ještě nebyl. Tím větší bylo mé překvapení, když se mi za pár dní sama ozvala, s pozváním na oběd do svého penthousu, na ploché střeše luxusního domu na východní osmaosmdesáté, hned vedle Páté Avenue u Guggenheimu. Slavné muzeum jsem z její obří terasy měl přímo pod sebou. Byl vlahý dubnový den, jeden z těch nádherných, kdy básníci píší básně o vlahé bríze, čechrající vlasy jejich vyvolené, a nebásnící, leč možná tím šťastnější milenci, se jen tak prostě milují, a tím beze slov či milostnými povzdechy nádheru básní naplňují. Pochopitelně jsem se na návštěvu již připravil i rychle nabifloval její slavnou knihu, když mi již má ignorantsky neinformovaný sarkasmus dopomohl k jejímu pozvání. Čekal jsem na její terase, kam mě po ohlášení doprovodil vrátný, byl jsem pro jistotu naprosto přesný, zavolala na mě seshora ze své koupelny, která i s její ložnici čněla jako vesmírná observatoř nad Manhattanem, že musím chvilku počkat. Připravil jsem si otázky, nesměla vytušit, že při našem prvním setkání jsem vůbec netušil, s kým mám tu čest. Nacvičenou hereckou etudu jsem ale nemusel použít. Pak sestoupila dolů, doslova z nebes na New Yorkem, s ještě vlhkými vlasy, jak jinak než v brutálně fialovém a odvážně průhledném hedvábném hávu. Zavedla mě do budoáru, kde visela a stěnách její výtvarná díla, zabydlená anděly, barvami duhy, oblohou a nadpozemským světlem, byla tam i díla Andy Warhola, Johna Grahama, Salvatora Dalího, byl tam i Edward Ruscha a jiní její mužští souputníci. Náhle jsem si nemohl vybavit první připravenou otázku, ale tu bych stejně neměl čas vyslovit. Zeptala se bez váhání ona, jak bych prý definoval pravdu. Vyplodil jsem ze sebe s nejistotou zrudlého studenta pravidla řecké logiky, základu to logiky moderní, a pak jsem nesměle postuloval matematickou teorii pravdy, vycházeje ze základní axiomu a jeho postupného rozvíjení implikační metodou per partes na bázi oné vstupní preambule. To ji zaujalo a já již jsem jí dokázal pohledět přímo do očí. Do očí slavné legendy Ultra Violet. Pak jsem již chtěl položit první otázku, již zmizel počáteční ostych, ale znovu mě předběhla, angličtinou se zjevným francouzským přízvukem, kterého se rodilý Francouz v angličtině nikdy nezbaví, tak jako okamžitě poznáte Rusa, i když již žije v Čechách přes padesát let… Abych prý definoval pojem prorok, prohpet. Můj názor, že jde většinou o podvodníky, snažící se druhým implantovat názor, že právě jejích ústy mluví onen jediný pravý Bůh, Joviš či někdo podobný, jí moc neoslnilo, tak jsem svou odpověď trochu zkorigoval ve smyslu, že zas ne každý takzvaný prorok musí být nutně podvodník. To již bylo o trochu lepší. A ona že prý jednoho toho zná, a že zítra se s ním společně sejdeme, že on je rozhodně pro ni a tudíž i pro mě ten pravý, a já že budu určitě ten pravý i pro něj, protože prý snad dostatečně chápavý. Možná ji navíc i okouzlilo, že jsem vystudovaný fyzik. Takže prý již zítra poznám tu pravou pravdu svého života, hned z první ruky naservírovanou nefalšovaným prorokem. A tím se stanu se jedním z nich. Jak jsem vyklouzl z toho, stát se den nato oficiálně mormonem, vám neprozradím, ostatně ne vše se čtenář musí dozvědět. Ale musí to vědět nutně autor, v rámci literární kvality jeho sdělení (jak to za všechny tak krásně kdysi vyslovil Ernest Hemingway, tuším že ve Smrti odpoledne). Ale stále naléhavěji chyběl ten zvaný oběd. Když již byl můj žaludek v křečích, zeptal jsem se přímo, tedy pokrytecky jsem pozval odvážně na oběd já slavnou Ultra. Řekla kategoricky, že jíst je nezdravé, maximálně bylinky. A že od zítřka již jako jeden z nich žádný alkohol. Využil jsem poslední šance, a zapil slunečnicová vyklíčená semínka, která mi k mé ne dostatečně obratně skrývané zoufalosti naservírovala, několika pivy, zanechali je v ledničce nějací „třídní“ nepřátelé, brala to naštěstí jako mé sebeobětování a já jako další newyorskou opojnou dimenzi, náhle jsem z terasy jejího nádherného tichého sídla uprostřed jen jemně šumícího newyorského davu, viděl Manhattan a jeho Centrální park s s rozlehlou vodní nádrží přímo před sebou ještě poetičtěji, jarní vánek nad ostrovem, který i s názvem Manhata (čti jak psáno) kdysi Indiáni prodali Holanďanům (to ještě Petr Stuyvesant netušil, že ho proslaví i cigarety) prý za pouhých dvacet dolarů, províval Isabelle schnoucí zvlněné vlasy, změněné v mé bujné vizuální fantazii v kadeře mladé dívenky se stále ještě objevně rozzářenýma očima…

Pak jsme si na její popud začali vyměňovat maily, vznikl jakýsi kontinuální virtuální dialog přes Atlantik, to jsem již dávno byl v Praze a ona mi odpustila, že jsem mormonství odmítl jako jedinou pravdu života, ostatně vylhal jsem se tehdy z té nabídky věrohodně. K dalšímu setkání téte-a-téte došlo až v srpnu 2005, kdy mě nabídla přístřeší v jedné z luxusních rezidencí její rodiny v Nice, kde má od roku 1990 svůj druhý, letní ateliér. Zde uzrál nápad iniciovat nové české vydání její již dávno beznadějně vyprodané knihy vzpomínek na Andyho Warhola a uspořádat při té příležitosti výstavu jejích symbolů věčnosti – ostatně její andělé ji prý skutečně pravidelně navštěvují, to jen mě, zatím nevyvolenému, zůstávají neviditelní a jejich hlasy neslyšitelné - a tak ji u nás prezentovat nejen jako slavnou autorku, ale i jako renomovanou výtvarnou umělkyni. Ultra Violet je dnes již lidsky jiná, než v oněch divokých šedesátých letech, které popisuje ve své knize, kdy se točila kolem Warholovy Factory a kdy účastníci toho kontinuálního mejdanu zapíjeli amfetamin vodkou a ničili tak svoji identitu ve snaze ji získat, možná že z té slavné party úspěšně přežila snad již jen ona sama, snad i díky své proklamované abstinenci. Je jistě již i zodpovědněji jiná, než v letech osmdesátých, kdy po Warholově smrti vyšla její slavná kniha poprvé, a jistě již zcela jiná, než když jako mladá kráska v padesátých letech odjela se Salvadorem Dalím znovu do New Yorku. Budoucí Ultra Violet, která je dnes sama již vlastně věčná, v rámci nejisté relativity sémantiky toho slova. V jejím ateliéru v Nice jsme vybírali její andělské symboly věčnosti pro pražskou výstavu. Spolu s kunsthistorikem Dr. José Rodriguez, přednášejícím na New Jersey City University, kde Ultra též nedávno uspořádal výstavu. Při společných debatách mě informovali o stavu americké výtvarné scény, já se při jeho otázkách, na které již znal odpověď, poučil, došlo i na otázky mé, navzájem jsme se doplňovali. Záměrně se netýkaly její knihy Patnáct minut slávy, ta mluví po dvaceti letech stále sama za sebe a měli byste si ji opravdu přečíst, tento článek k tomu vybízí jako vlastně skrytá propagace knihy, bez nároku na nakladatelskou provizi…

Okouzlena optimismem vertikálního světa nad námi a žijící mezi nebeskými stvoření v souladu s nimi, jsem i já andělem: který duchovně napomáhá všem v tomto tak nebezpečném světě. Milujte mě, protože jsem služebnicí naděje a poslem víry, štěstí a dobrých poselství… Tak jste uvedla v roce 2004 v USA svůj výstavní putovní projekt „Ultra Violet Multi-Arts Project“. Ptala jste se v něm, zda měl či má Kristus politicky pravdu. Mýlil se tedy prorocky? Ale otázku jsem nemusel pokládat, Ultra jen sledovala pohled mých očí a její zanícená slova byla i nebyla odpovědí, i na má další, ještě ani nevyřčená slova. Já sama jsem se transformovala v něco smrtelného, kde duch má tělesnou podobu. Vidím se tak novýma, obnažujícíma očima, které ze mě stahují mé pohoršení, můj uvolněný duchovní šat, dlouhé zlaté zámky, a masivní opeřená křídla. Nemám potřebu mít křídla. Tak jako elektřina, putuji svou vlastní vůlí. Vysílám oslepující záři; okolní světla vytváří iluzi vícerých křídel, vystupujících z mého těla. Nyní je patrný můj čistý tvar, stojící obnaženě šlachovitý a svalnatý před vámi. Jsem mimořádně svolná. Nemrkej, nebo promarníš možnost mě spatřit! … Má mise pokračuje a nikdy neskončí. Na tu otázku zatím neznáme odpověď, jak Kristus sám, tak i my jsme stvořeni Bohem, jsme sborem, naslouchajícím jeho kázání. Jsouc sama andělem, přijímám a hlásám dál jeho svatá slova; doufajíc, že jeho poselství sdílím s vámi. Na prudkém svahu jsem zkřížila vaši dráhu a poskytla útěchu. Chci utěšovat v hodině beznaděje a naslouchat posvátným myšlenkám.

V této zjevně tak naplněně plodné fázi života zdánlivě hýříte inspirací. Co je příčinou toho impulsu?
Prostě jsem dospěla k zásadnímu životnímu bodu, že daleko jasněji vidím, co potřebuji dělat. Má vlastní umělecká produkce započala v sedmdesátých letech. Ale ve skutečnosti jsem vždy v umění byla aktivní a vždy jsem se kolem něj točila, jako asistentka i múza Dalího, Johna Grahama, Warhola a dalších. Vždy jsem měla neuvěřitelnou spoustu energie. V šedesátých letech se to vše točilo kolem legrace, byl to omamný hédonismus, také jsme se podle toho chovali. Měli jsme pocit, že není žádní zítřek, dokud se nestala zjevnou atomová hrozba do zpráv se neprosadila válka ve Vietnamu a jiné hrůznosti. Dnes již hledím na život u umění jinak s menší sebestředností a větší objektivitou. Mám též pocit, že většina dnešního umění je prázdná a chtěla jsem nabídnout alternativu, tak jak můj učitel a mentor Dalí vždy říkával, „Zachraňme moderní umění před tímto katastrofálním stavem!“ Z toho důvodu jsem tak plodná; do své práce vkládám veškerou svou energii. Mám urgentní pocit účelnosti; chci neskromně přispět k tom, aby umění v jednadvacátém století přežilo.

Častým námětem vašich děl je „obloha“. Jaký je význam vašich nebeských obrazů, pokud vezmeme nebe jako ikonu?
Obloha je vždy a všude univerzální, je to gigantický a expanzivní symbol, zahrnující mnoho významů: nebe, božství, spásu, věčnost, let prostorem, světlo atd. Je to něco, co tam současně je i není, viditelné i neviditelné. Je to něco neustále se měnícího a střídajícího se ve svém projevu. Když jste v letadle uprostřed oblohy, působí nebe tak vzdáleně nebo spíš zmizele. Nakonec, to co řídí nebeské uspořádání je něco jásavě vzdušného a posvátného, ale velmi důležitá je též má intuice a hravý přístup k umělecké tvorbě. Vždycky jsem milovala tvorbu instalací, zejména když je k dispozici jedna velká místnost. Dokonce ve svém dětství ve Francii jsem se pokoušela vytvořit jedinečné a teatrální uspořádání životního prostoru… abych si jej vychutnala a mohla v něm opravdu prodlévat. Já skutečně chci vytvořit celé vesmíry jako experimentální pocitová prostředí. Výstavní prostor by měl být zaplněn od stěny ke stěně, od podlahy ke stropu, protože právě tímto způsobem se vytváří visuální kosmos.

Když mluvíme o specifických objektech: nebeských seskupeních, andělech, duhách, atd., proč se stále zmiňujete o světle jako o hlavní linii, propojující veškeré vaše umělecké snažení?
Světlo je mým dominantním médiem. Když jsem začala pracovat jako výtvarný umělec, začala jsem malovat světelné spektrum a byla jsem tím fascinována. Sama jsem se začala zabývat barvou, kladouc si otázku, proč se barva posouvá od fialové do modré, a proč se modrá mění v zelenou a zelená se stává žlutou. Sir Isaac Newton měl pravdu; ve světelném spektru je pravda, a nemusíme nutně hovořit o duze. Na jiné úrovni narůstají vědecké důkazy, pokud jde o léčebné schopnosti světla, které je lékem. Na některých svých výstavách, kde zobrazuji namalované světelné spektrum, zůstávají diváci v té konkrétní místnosti stát, aniž by se jim chtělo odejít. Nabyla jsem dojmu, že když konečně ten prostor opustí, získali lepší schopnost pro chápání mých světelných objektů. Takže je zjevná má vize, že umění dokáže zkvalitnit život diváka. Ano, máte pravdu, že světlo prochází celým mým dílem, na příklad mí andělé jsou „bytosti ze světla“, mé oblohy jsou vždy v jasném denním světle. Bez světla by nebylo viditelného kosmu, nemohli by existovat lidé, a neexistovali by žlutý sítnicový pigment a optické nervy, které by dokázaly světlo zachytit. Znáte přeci teorii „velkého třesku“… pro mě to znamená, že bylo řečeno ´Budiž světlo!´ a světlo se objevilo…

Narazila jste na tato témata ve Francii nebo v USA?
Inspirace pro tyto světlem vyplněné subjekty ve skutečnosti vznikla v letadle, kdy jsem letěla navštívit svého otce. Následně jsem si v Nice na Riviéře otevřela velký ateliér; měla jsem asistenta a pracovala jsem ve dne v noci.

Lze popsat váš tvůrčí proces, jehož výsledky můžeme vidět na vašich výstavách?
Za prvé je zásadní „čas“. Od Andyho Warhola jsem se naučila, že čas a talent jsou kvintesenční prvky umělecké tvorby. Umění je určováno „časem,“ zejména nyní. Věci musí být prováděny ihned. My žijeme v okamžité kultuře. Warhol vždy prohlašoval, že pokud můžete dílo vytvořit za 15 minut, tak to učiňte, a zabráníte tak tomu, aby vám to trvalo 15 dnů nebo měsíců. Takže díky Warholovi dokáži pracovat velmi rychle.

Kdy jste poprvé dospěla k přesvědčení, že chcete být umělkyní?
Již v mateřském lůně.

To máte tak silně vyvinutou prenatální paměť? Salvador Dalí přece popisuje stejný pocit…
…bylo to již v jakémsi tušení Druhé světové války a všech hrůz té nadcházející doby, a já si jasně pamatuji, že jsem byla schopna vidět svět z matčina břicha, a důkladně jsem s ním nesouhlasila. Nabyla jsem pocitu, že země je docela ošklivá a nechtěla jsem se narodit. Jasně si pamatuji, že jsem od svého prvního dne toužila po kráse. Byla jsem v lůně své matky šťastná; byla jsem na nádherném místě, vznášela jsem se ve voňavé tekutině. Vždy jsem toužila po kráse víc než po čemkoliv jiném. Božské výtvory představují čistou Krásu, a právě proto jsem vždy po Kráse jako takové toužila.

Takže souhlasíte s axiomem Johna Keatse, že „Krása je Pravda, pravda je krása, - to je vše, co víme o zemi, a vše, co potřebujeme znát.“ Absolutně s ním souhlasím. Potřeba krásy pohání vpřed mou intuici. Umělci mají silné pocity a intuice. Chci vám říci zajímavý příběh. Jednou jsem se procházela po NewYorku a ze značné vzdálenosti jsem se cítila přitahována ke konkrétnímu vzdálenému bodu. Bylo to o pár bloků dál, věděla jsem, že jsem něco předvídala, viděla v duchu. Intuitivně jsem tušila, že je tam něco, a tak jsem šla dál těch pár bloků. A víte, co jsem tam viděla ležet na ulici? Udiveně jsem zírala na rannou skicu, jejíž autorem byl Franz Kline, později jsem ji věnovala Whitney Museum. Mají ji dnes ve své sbírce. Prostě se mi daří věci tam, kde jiní procházejí slepí.

To opravdu ta vzácná kresba ležela jen tak na ulici?
Nejen to, ale skutečně nesla iniciály F.K. Byla to jeho ranná práce, portrét děvčete.

Pro uměleckou tvorbu musíte být připravena, kdykoliv překvapivě dojde k onomu… nazvěme to vřením či reakci na okamžitý podnět!
Přesně tak.

Takže jste malovala již v mládí?
Malovat jsem začala vlastně již v sedmi. V dětství se má imaginace vždy týkala širší sféry podnětů. Otec mi říkával, „Prosím Tě, přestaň si hrát na Johanku z Arku“, protože jsem vždy chtěla něco zachraňovat, pokud ne zrovna jen Francii, tak určitě celý svět. Nezapomeňte, že jsem na Vaši vstupní otázku odpověděla popsáním své touhy zachránit umění jednadvacátého století. Dokonce jsem napsala nekomerční divadelní hru „You Are Who You Eat.“ Ta hra měla různé pracovní názvy. Jedním z těch původních názvů byl „Žena Mesiáš“. Mám v sobě tuto mánii pro spasitelství, chci zachraňovat lidi a mou navrhovanou metodou spásy je Krása, protože v Kráse je i vysvobozující milosrdenství… Navíc jsem již jako dítě provozovala takový ten teatrální druh divadelnictví, podloženého vlastní fantazií. A nakonec jsem dostala i role v opravdových filmech Hollywoodu. Měla jsem svou roli ve Schlesingerově kultovním filmu Midnight Cowboy a pracovala jsem i s jinými režiséry, byl mezi nimi i Norman Mailer, Paul Mazursky, Miloš Forman, jistěže Warhol a vlastně též Woody Allen. Pracovní titul Allenova projektu byl Midnight Train, ale film nebyl úspěšný. Vlastně jsem ho ani neviděla. Mimochodem jsem také spolupracovala na prvním americkém filmu Jamese Ivoryho, ten film se jmenoval Savages (Divoši). V šedesátých letech chtěl být snad každý renesanční osobností. Každý musel provozovat hudbu a mít vlastní kapelu, pochopitelně i já. Nahrála jsem dvě alba pro Capitol Records, v době kdy ta společnost vydávala taková esa jako byli Beatles, Beach Boys, Nat King Cole a jiní giganti.

Mohla byste popsat váš pracovní vztah se Salvadorem Dalím?
Byla jsem Dalího žačkou. Měl živé modely, kreslili jsme společně. Vždy my vytrhl mé kresby a připojil k nim malé škrábanice. Pak kresby podepsal a nechal si je, čímž mě ujistil, že to co jsem nakreslila nebylo vůbec tak špatné. Přidal svou rukou k mé původní práci jen trochu. Byla jsem jeho studiovou asistentkou a připravovala jsem mu plátna a jejich základní nátěr. Také jsem byla jeho odrazovým můstkem nebo chcete-li múzou. Získával ode mě nové podněty, tím že se mnou neustále hovořil o svém umění. Nyní ta díla, ke kterým jsem mu pomohla, fyzicky či mentálně, visí v muzeích po celém světě, a mě to dává obrovskou satisfakci, že vím o jeho jistých představách, o kterých nikdo jiný nemá ani tušení. Pracovat po deset let v jeho nejtěsnější blízkosti bylo pro mě skvělým výchovným procesem, žít a pracovat s ním v Port Lligat ve Španělsku, v hotelu St. Regis v New Yorku nebo hotelu Meurice v Paříži.

Je něco, co o Dalím nikdo jiný neví?
Dalí sám sebe považoval primárně za spisovatele, spíše než za malíře. Často říkával: „Jsem spisovatel, který maluje.“ Když čtete jeho prózu, je brilantní a plná hlubokého nadhledu, a vždy je tam prvek neopakovatelného humoru. Různí badatelé často obdivně zkoumají jeho dílo z hlediska historického, a jsou kritičtí, pokud jde o jeho poetickou literární tvorbu, ale on sám si svého literárního talentu dost vážil.

Když se poprvé spontánně manifestovala vaše tvůrčí povaha, jak reagovala vaše rodina?
Byla jsem neklidné dítě. Byla jsem rebelkou a odmítala jsem studovat. V mých čtrnácti mě šoupli do polepšovny. Mí rodiče dokonce dovolili katolickým knězům, aby na mě praktikovali exorcismus, protože měli pocit, že jsem posedlá ďáblem. Pravdou bylo, že jsem byla posedlá spalující touhou po volnosti. Jelikož jsem byla umístěna do katolického ženského kláštera, cítila jsem se jako vězeň a kartouze, majíc v sobě volnomyšlenkářskou uměleckou citlivost. Takže měli pocit, že je ve mně sám ďábel. Nakonec mě lodí dopravili do Ameriky, abych tam žila se svou starší sestrou a tak jsem se dostala poprvé do New Yorku. Bylo to pro mě velké osvobození, protože jsem si v důsledku toho uvědomila, že jsem „surreal“ a navíc umělkyní, což jsem ale naplno pochopila až po fatálním setkání s Dalím. Připomnělo mi to prenatální aspiraci být umělkyní. Jak již jsem dřív řekla, měla jsem předtuchu, týkající se vlastních uměleckých sklonů; ale kontakt s Dalím mi pomohl pochopit, že jsem opravdovou umělkyní. Mí rodiče mé umělecké sklony nikdy nepochopili. Naštěstí jsem vůbec nebyla posedlá ďáblem. Jistěže to dnes zní po víc než půlstoletí ironicky, vzhledem k mé dál vzrůstající křesťanské lásce, duchovnímu zaujetí a zájmu o pomoc bližním.

Nebo naopak začal konečně fungovat ten praktikovaný exorcismus (na střešní terase v Nice propukl při těch slovech hlučný smích). Můžete popsat svá první léta v New Yorku?
Záhy jsem se setkala s Johnem Grahamem, Dalím a Warholem, jejich světy byly zcela odlišné, ale každý z nich byl obrazně řečeno „out-of-control“, nebo jak to viděli a prohlašovali s odstupem, „Far out!“, v těch šedesátých letech, kdy byla umělecká scéna tak divoká.

Jak se vám dařilo vždy okamžitě vzbudit pozornost tolika slavných umělců?
Naštěstí jsem opravdu byla ´ve správný okamžik na správném místě´. A navíc jsem byla velmi atraktivní, což též zvýší zájem a pozornost. Další věcí, která pomáhala byla má touha sbírat umění. Když sbíráte umění, setkáváte se s umělci. V New Yorku jsem se prostě navíc dala do uměleckého sběratelství. Když jsem měla dva centy navíc, tak místo toho, abych si koupila novou rtěnku nebo oblečení, jsem si koupila cokoliv z umělecké oblasti, co jsem si mohla dovolit. Byla jsem chtivá umění… měla jsem pocit, že v umění jsem nalezla tu skutečnou odpověď.

Duchamp se kdysi zmínil, že nikdy nemusel pracovat, aby si vydělal na živobytí, a že to pro něj bylo osvobozující, protože vlastně byl svobodný mládenec po většinu svého života. Jeho stav staromládenectví mu bránil v tom, aby měl manželskou a rodinnou odpovědnost a podobně. Takže se mohl soustředit plně na to, co chtěl dělat nebo nikoliv. Také prohlásil, že bylo skvělé, že nebyl posedlý jenom malováním, protože i to ho osvobozovalo. Ne každý má ale takové štěstí jako Duchamp. Jak uvažujete vy, pokud jde o ekonomické snahy, se kterými jsou tradičně konfrontováni mladí umělci?
Mám pocit, že ekonomické úsilí je absolutně zásadní, protože jde o hnací sílu. Jak asi víte, Duchamp přestal používat barev a štětců jednoho magického rána, když mu bylo čtyřiadvacet, ačkoliv tajně pokračoval příležitostně v práci na několika námětech. Prostě prohlásil „ to stačí“ a nechal toho. Setkala jsem se s Duchampem v Cadaques, kde měl svůj letní útulek a já tam byla s Dalím. Lidé za ním přicházeli a ptali se ho, aby jim vysvětlil své umění, zejména ony „readymades“. A on jim odpověděl: „Myslete si, co chcete.“ Byl až cynicky znuděn uměním. Svá vstupní léta prožil jako svobodný mládenec, ale v té době, kdy jsem se s ním setkala, byl již starší a vzal si svou druhou ženu Teeny Matisse.

Existoval ve vaší kariéře nějaký útlumový bod zlomu, kdy jste měla pocit, že nemůžete pokračovat dál?
Vždy jsem se pohybovala vpřed, šla jsem dál! Kromě různých životních zkoušek a trýzní je pro ženu obtížné etablovat se v USA jako výtvarná umělkyně. Vlastně jsem měla v Evropě daleko víc výstav než mám zde v Americe. Ačkoliv jsem, stejně jako Duchamp, americkou občankou.

Jak jste vůbec přišla ke svému excentricky barevnému uměleckému jménu „Ultra Violet“?
V roce 1963 jsem si právě četla článek, týkající se světla a postoru, v časopise Time, a náhle jsem tam zahlédla označení „Ultra Violet.“ To je označení, které evokuje verbální alchymii, protože v sobě obsahuje všech pět magických samohlásek. V porovnání s mdlými souhláskami působí samohlásky jako perly. Samohlásky jsou onou koloraturou, oním barevným odstínem jazyka. Legendární francouzský básník 19. století Arthur Rimbaud vybásnil onu revoltu; chci to dokumentovat na jeho „Sometu o samohláskách“ („Sonnet des Voyelles), kde každé samohlásce přiřazuje vlastní barvu: ´A´ je černá, ´E´ je bílá, ´I´je červená, ´I´je červená, ´O´je modrái a ´U´je zelená. Bůh vytvořil samohlásky, lidé k nim přidali souhlásky. Jakmile jsem již jednou přijala své jméno peří (to řekla Isabelle francouzsky: nome de plume), nebo ještě lépe své válečnické jméno (též francouzsky: nome de guerre), musela jsem na sebe strhnout světla ramp.

Kdo byl vaším nejoblíbenějším vizuálním umělcem, když jste byla děckem, a stále ještě tohoto umělce nadšeně obdivujete?
Velazquez.

Tak to je skvělá volba, a dodnes ho ještě obdivujete?
Absolutně. Mám pocit, že nejskvělejší obraz vůbec kdy vytvořený jako jeho Las Meninas, ten obraz jsem viděla v madridském Pradu. Jen vidět ten obraz z absolutní blízkosti. Je tak absolutně impresivní. Ti lidé na tom obraze, je cítit tlukot jejich srdci; opravdu dýchají!

Dalí vždy prohlašoval, že je reinkarnací Velazqueze, Vermeera a Raphaela. Když jste s Dalím hovořila o těchto třech umělcích, dával některému z nich přednost nebo pro něj byli rovnocenní?
Jak dobře víte, Velazquez byl Španěl a Dalí byl absolutní Španěl, ale oni všichni byli pro něj rovnocenní. Hluboce se skláněl před Vermeerem, a byl doslova u vytržení a bez dechu, kdykoliv jsme diskutovali o Raphaelově umění.

Hned jste jmenovala Velazqueze. Proč zrovna toho? Co pro vás na jeho umění tak strhující?
Jeho umění je vznešené. Španělské umění je skutečně velmi unikátní v porovnání s uměním francouzským. Španělské umění je sofistikované; francouzské umění je často vulgární. Mám prostě pocit, že španělské umění je vznešenější a aristokratické, dává vám to nějaký smysl? Velazquez, Zurbaran, Murillo, Ribera, Goya, Picasso, Dalí a další…


Jistěže dává. Vzpomínám si, že to byl právě francouzský umělec Edouard Manet, který prohlásil: „Velazquez je malíř mezi malíři!“ Ve své knize Everybody´s Autobiography konstatovala americká autorka a v tehdejší Paříži přítelkyně všech slavných Gertrude Stein, že „Malba je něco španělského!“
Existují velcí francouzští malíři, ale nemají onu španělskou ´maestria´. I dnes zůstává Velasquezova nádhera a noblesní elegance něčím, co by se dalo jen stěží docílit technologií. Jen si všimněte toho, jak neměli staří mistři zapotřebí diváky šokovat, aby na sebe nějak upozornili; můžete spíše šokovat ryzí nádherou vašeho umění, to byl případ Botticelliho. Můžete šokovat novým přístup k umělecké tvorbě nebo učiněnými prohlášeními. Je mimořádnou výzvou používat umělecky technologii. Rozhodně si ale nevážím jiných, šokujících forem takzvaného antiumění. Chci tím jen říci, že umístit na obraz sloní lejno samo o sobě nestačí; teď mám na mysli ony malby, které vytvořil Chris Ofili.

Vraťme se k vaší poznámce o technologii, byla myšlena tak, že vy sama se nechcete dát svést technologií jako takovou? Vždyť všemožné přehlídky moderního umění a všechna ta bienále jsou naplněna všemi možnými technologickými svody. A spousta toho mechanického umění je nic neříkající, nemluvě často o jakémsi hloupém hraní si nějaké hry a banality. Nemáte pocit, že jakmile se jednou začnou používat mechanismy ne pro vyjádření něčeho, co je zásadní, ale jednoduše pro to, protože to patří k dnešku, je otázkou, zdali je to vůbec ještě umění. A vyjadřuje to vůbec nějaké pocity nebo myšlenky?
Dnes je v umění vůdčí věda. Když se na scéně objevila malba oleji, změnilo to vše. Když nastoupila fotografie, změnilo to vše; bylo to nepřímým podnětem pro impresionisty a kubisty. Dnes máme k dispozici mnoho technologických prostředků. Umělci mohou používat moderní techniky v kombinaci s vlastními myšlenkami. Plným srdcem sdílím ten názor, že jsou stále ještě v umění zapotřebí emoce. Případně budou umělci, používající moderní techniky stále expresivnější. Momentálně lidé, kteří myslí jako stroje, jejich technologií též používají a tak je jejich umění mechanické a jednoduché a prostoduché. Až bude moderní techniky používat víc geniálních tvůrců, může se ale objevit nějaký další Velazquez.

Kde z dnešního umělců nejvíce obdivujete a proč?
Je to německý malíř Anselm Kiefer. Když jsem viděla jeho práce poprvé, je to již dvacet let, byla jsem bezprostředně okouzlena, protože to bylo něco zcela nového a protože to mělo neopakovatelně osobité emoce. Kiefer dobře ví, jak přenášet dál na diváky prostřednictvím dřeva, kovu a jiných materiálů své emoce. Navíc má jeho umění hloubku a historický význam.

Nepřipomíná vám tak trochu Van Gogha?
Ano, protože jsou oba vedeni emocí; nechávají ze sebe proudit duši.

Měla jste možnost se s Kieferem setkat?
Nikdy jsem se s ním nesetkala. Napsal mi dopisy a poslal mi několik grafik a pár dalších věcí. Má své studio i ve Francii; mezi dalšími místy. Mohla bych se s ním setkat, pokud bych si to přála, protože jeho oblíbeným umělcem je Andy Warhol. A Kiefer prohlašuje, že nejvýraznější vliv na jeho tvorbu má Warhol.

To myslíte v jeho případě opravdu vážně?
To byl důvod, proč mi napsal. Asi víte, že Warhol prohlásil: „Pokud se o mě chcete dovědět vše, poškrabejte povrch mých maleb a tam mě naleznete.“ Anselm Kiefer dospěl k pocitu, že jde o zásadní prohlášení. Řekl: „Čím víc poškrabete Warholovo dílo, tím víc objevujete.“

Mohla byste popsat své třírozměrné práce?
Jde o konstrukce, objekty, nábytek, světelné instalace. Nacházejí se v mém studiu v Nice. Mám pocit, že dnes by věci měli být třídimenzionální. Již nevěřím v umísťování plošných věcí na stěnu. Toto je věk prostoru a objemu.

Vaše práce mají snahu být svým způsobem nadpřirozené, jsou mystické, emitují duchovní světla a vychází z nich záře.
Vidím to vyzařování v mé práci jasně. Všechno se to odvíjí prací na bázi duhy, která je nejuniverzálnější a nejmagičtější vizuální symbol našeho světa. Jednou jsem diskutovala s dětmi ve věku od 7 do 8 let a zeptala jsem se jich: „Co byla ta nejvýjimečnější věc, kterou kdy viděli?“ Bez zaváhání v unisono odpověděli: „Duha!“

Pokud jde o Johna Grahama, jaký on měl vliv na vaši uměleckou tvorbu?
John Graham byl prorok. Měl velkou sbírku magického umění, magické kouzelné hůlky a zrcadla, a podobně. Měl tyto mimořádně magické drahokamy a velké diamanty, kterých používal ve své esoteričtější práci. Začala jsem se velmi zajímat o Grahamovi esoterismus. Byl něco jako čaroděj, kouzelník nebo snad šaman západního střihu; zlý černokněžník.

Co považujete za „esoterické“ z pohledu jeho umění, a ovlivnil jeho magický styl vaší tvorbu?
Momentálně vám žádnou z těch prací nemohu ukázat, ale do některých svých ranných prací jsem vepisovala kabalistické formule…

Zabývala jste se magickým a okultním?
Čítávala jsem díla takových autora, jako jsou H.P. Blavatsky, Edgar Cayce. G.I.Gurdjieff, Petyr Ouspensky, Rudolf Steiner a Urantia…

Můžete popsat Dalího názory, týkající se „Kritické Paranoii?“
Základní ideou je věnovat pozornost všemu; jednat v jakémsi paranoidním stavu. Jste paranoidní a stále ještě jste schopni k tomu přistupovat kriticky, používáte paranoidního stavu, abyste se uvedli ve větší soulad se svými prožitky. Na příklad dostanete vydání New York Times a na přední straně je fotografie Mickey Mouse, vy pak pojmete fuhle fotku jako znak nebo pokyn, a zvažujte její význam pro váš život toho dne.

Dalího „Kritická paranoidní metoda“ je formou Freudovské dekonstrukce a hermeneutiky, kde vše má svůj potenciální význam. S jistou formou nadsázky lze svým způsobem prohlásit, že je to vše založeno na Kantově „Kritice“. Ale opusťme teď Španěla Dalího a vraťme se k Rusovi Johnu Grahamovi. Je dodnes ještě patrný na vaší tvorbě jeho vliv?
Byl vynikající kreslíř; kresbu ovládal neuvěřitelně kvalitním způsobem.

A vy si stále ještě vážíte kresby jako umělecké formy?
Absolutně, umění kresby je ten nejvýznamnější společný jmenovatel, odlišující amatéra od opravdového umělce. Právě tak jako Ingres, I Graham dokázal nakreslit perfektní figuru jednou linkou a vypadalo to skvěle. Jeho kreslířské umění možná bylo dokonce lepší než Picassova brilance, ale Picasso měl víc troufalosti a vervy.

Graham je slavný jako monumentální a nadčasová osobnost, mohla byste to dokumentovat?
Graham prohlašoval, že je hrabě Saint Germain, slyšeli jste někdy o té postavě? Když se podíváte do naučného slovníku, tak je tam popsána osoba, hlásající svou nesmrtelnost a objevující se na evropských dvorech v průběhu historie. A Graham tvrdil, že právě on je tou nesmrtelnou osobností. Bylo to velmi fascinující a tajuplné. Opravdu jsme spolu šli do Metropolitního Muzea a on tam nahlas četl egyptské hieroglyfické nápisy. Po naší návštěvě jsem to zkoumala a skutečně jsem zjistila, že to četl naprosto správně, prostě to tak bylo! Dalším neuvěřitelným darem bylo, že mluvil plynně mnoha jazyky, prý odevždy, v průběhu všech těch století, jsa příslušník různých národů. Ten člověk byl velmi excentrickou osobností, působil spontánně jako planoucí pochodeň. Když porovnáváte Dalího, Picassa či Grahama s dnešními umělci, je smutné, že současní umělci postrádají osobnost. Graham zemřel v roce 1961, tolik k jeho nesmrtelnosti! Moc ráda bych nakoukla do jeho rakve a přesvědčila se, zdali tam jeho kostra opravdu je.

Je neuvěřitelné, že dokázal plynně číst hieroglyfy; to je opravdu neskutečné. Dobrá, ale nyní ještě jednou k Marcelu Duchampovi. Měl ten na vás nějaký vliv?
Duchamp měl velmi jemně vytříbeného ducha, ale emociálně byl velmi osamocený. Jeho práce dokumentovala průmyslovou revoluci: strojová výroba v protikladu k výrobě ruční. Chtěl, aby umění bylo o ideách, ne o pocitech a emocích. Trvám na tom, že umělecká díla musí mít nějaký smysl. Ale jaký smysl? Kde ho nalézt, když malujete třeba bochník chleba?

Pochopitelně se nemůžeme vyhnout Andy Warholovi…
Warhol si uvědomil, že Amerika je obrovský zdroj energie, zabudovaný do kapitalistického imperialismu. A tak přistoupil k prezentaci amerických ikon. Ikony totiž tu energii mají. Pokud se chcete stát slavným, tak musíte prostě pustit do ikon a slavných věcí a obličejů a dostanete se na tu historickou mapu hned! Ale na rozdíl od ostatních umělců popu jeho generace, to čím nad nimi vyčnívá, on nevyjadřoval a nereprezentoval jen ´americký sen´, symbol dolaru, okouzlení a slávu, šťastný život, prostě život posetý květinami, plný nádhery a výchozí postindustriální prosperity. On totiž také reprezentoval onu ´americkou katastrofu´, prostě rub té mince s elektrickými křesly, sebevraždami, smrtelnými úzkostmi, hřibem atomové bomby, smrtícími noži, násilnickými televizní seriály v duchu Most Wanted Man, zločinnost, srážky normálních aut i sanitek, a tak dál. Ostatní popartoví umělci tuhle dualitu nedokázali zachytit. Čeho si něm vážím nejvíc, je jeho práce v posledních dvou letech před jeho smrtí. To byla skutečně duchovní tvorba. Byl velmi intuitivní, a moc tušil svůj blížící se konec. Řekl mi, „pokud se dostanu do nemocnice, tak již odtud nevyjdu.“ A přesně tak tomu bylo. Operace se podařila a když se den nato probudil, byl v pořádku. A den nato zemřel. Byl vlastně jakýmsi gigantickým zrcadlem, reflektujících americkou civilizaci. Proklamovaný „americký sen“ je globální realita. Warhol se cíleně strefoval do této oblasti a způsob, kterým to činil právě on, spojil s komerční mašinérií a mnohonásobných replik. Warhol sám přeci prohlásil: „I´m making non-art.“ Tato destrukce umění v duchu anti-art sahá vlastně k Duchampovi, k dadaismu, i Picassovi. Arthur Danto to vidí tak, že umění končí Warholovými Brillo Boxes. Možná, že právě Warholovo umění je tím kontrapunktem, připravujícím rekonstrukci umění.

Co odhalil Warhol vám osobně?
Warhol se chtěl stát mužskou Marilyn Monroe, chtěl být okouzlující a mít obdiv celého světa. Taktéž chtěl být svým způsobem vlastně Walt Disney, protože Disneyho filmy byly mimořádně populární a bylo to nové médium a s filmem se staneš slavný všude. On se skutečně chtěl stát tou nejslavnější osobou všech dob… aby, když půjde po ulici, si ho lidé zaregistrovali jako tu nejslavnější osobnost, a tím způsobem, jak fungoval, vlastně tohoto druhu slávy, jistěže ve své vlastní sféře, docílil.

V reakci na divadelnost a kýč amerického způsobu života Warhol dekódoval, že tyto elementy jsou neoddělitelnou součástí naší reality a mohou být kromě toho tlumočeny jako součást reflektivní rekonstrukce této společnosti: masová výroba, mnohočetnost a populární kultura, přesně tam se momentálně nacházíme. Není snad tohle ono… stále znovu přeci dochází k onomu warholovskému posunu věcí? Otázka je, kolikrát se to dá opakovat? Warhol to učinil. Nyní nastala doba přehodnocení toho všeho, toho co máme, a pak jsou zde snahy reagovat na chybný předpoklad, že kýč jsou uměním.
To je, jako bychom stále omílali duchampovskou otázku co je a co není umění? Duchamp prohlásil: „Je to non-art.“ Již od roku 1914 se nacházím v non-art fázi. Nyní tedy, kde se nacházíme dnes a kam směřujeme a kam vůbec můžeme dojít? Mám pocit, že Warhol nám dal pár náznaků.

Ať již to bude dobré, či nikoliv, Warhol bude v budoucnu nutně přehodnocen.
Když Warhol zemřel, šla jsem do jeho velkolepého sídla a měla jsem pocit, jako bych vstoupila do domu nějakého markýze z 18. století. Měl starou tmavou mahagonovou baldachýnovou postel, navíc se zlatými hedvábnými střapci; a co bylo nejironičtější, na stěně nevisel ani jeden moderní obraz. Měl je v různých komorách, ale sám pohled na ně nesnášel. Privátně dával přednost umělcům, kteří ovládali kresbu na akademické úrovni a těmito akademickými pracemi 19. století měl vyzdobeny stěny.

Privátně chtěl Warhol přeci obrodit klasické metody výuky umění ? la academie.
Chtěl uměleckou obrodu. Vzhledem k dominanci modernismu od poloviny 20. století, je nutná umělecká výchova; některé školy již vůbec neučí kresbu. Je přece stále tak potěšující vidět růži, přičichnout si k růži, namalovat růži, to je pro mě skutečné umění, jinak nelze ani krásu zprostředkovat. Když pohlédnu ve dne na oblohu, jsem nadšena, že ji vidím, zejména různé modře a šedá oblaka, to je pro mě skutečné umění. Jsem daleko spokojenější pohledem na oblohu než chodit do galerií a dívat se na věci... copak dnes nějaká galerie bude opravdu důsledně na nějaké úrovni prezentovat onen opravdu umělecký, ´pro-artistic´ projev? ´Krása´ je slovo, které dnes bylo prakticky vyškrtnuto z lexikonů umění.

Dnes chybí standardy. Lidé nemají chuť vůbec „umění“ jako takové definovat. Nicméně umění má své parametry, tak jako antropologie má své parametry a jako kýč má své parametry. Například jste se před tím zmínila o Kieferovi, popisujíc jeho senzitivitu a spiritualitu. Přeci právě to snad jsou klíčové aspekty umělecké tvorby. V současné doby jako bychom měli všechno, co právě všechno postrádá; a právě to se stává tak mělké a prázdné. Stává se to ilustrativní, a není to víc než flek nebo emblém. A při tom to musí zachovávat kvalitu, senzitivitu a spiritualitu. Pokud tam nalezneme podobné věci, můžeme se vrátit zpět a hovořit o Velazquezovi a všechny tyto věci budou zjevné… Je dost smutné, že v budoucnosti bude možná Velazquez právě tak nepochopitelný, jako je dnes jeho tehdejší přítel a básník té doby Luis de Gongora!
Problém dneška spočívá v tom, že když hovoříme o uměleckém trhu, mluvíme o penězích. Když chcete vystavovat a když vytváříte tyhle senzitivní věci, o kterých byla řeč, pak vůbec nemáte šanci; ale když produkujete ono prostoduché provokující umění, pak nárok máte…

Navíc pár věcí je v USA a New Yorku náhle in jen proto, k čemu došlo po 9. září, protože to, co teď vidíme, je naše povrchnost. Ale tím, že je reflektován pouze jistý moment, nemusí jít ještě nutně o nejvyšší umění nebo kvalitu, nebo o něco opravdu plnohodnotného... …umění dvacátého století monopolizovali dva lvi: Picasso a Warhol. V průběhu oné vřavy první poloviny století se Pisassova „kreace/destrukce“ přiblížila umění, reflektujícímu zmrzačení nebo možná i vzpouru té epochy, v tandemu s rozšířením a vlivem KOMUNISMU, nejprve v Evropě a celosvětově. Druhá polovina století již byla okouzlena americkým KAPITALISMEM, s Warholem, který nastoupil jako jeho právoplatný dědic. Warhol přišel se svědectvím, pokud šlo o korunovaci „amerického snu“ v představách, vyjádřených na hedvábném plátně splněných iluzí, ukazujících prvního muže, procházejícího se po měsíci: Moon Walk. Publikum si ho stále ještě spojuje s klišé dekadence a peněz, zatímco mě osobně Warhol překvapil svými posledními díly, inspirovanými KŘESŤANSTÍM: Madona s dítětem, kříže, biblické texty, světlo, portréty Krista, replikami Poslední večeře páně Leonarda da Vinciho atd. Posvěceni lhostejnou duchampovskou aristokratickou blazeovaností nebo dandyovským ANARCHISMEM, právě Picasso a Warhol byli oněmi dvěma titány dvacátého století. A jaké ideologie budou ovládat svět zítřka? Můžeme si vsadit. Kdo dnes ví, co asi bude prorocky správné, politicky nebo esteticky, v našem novém století?

Jiří Kostelecký